Příspěvek číslo 4
 
Zpět
Domů
Nahoru
Další

 

 Čtvrtým příspěvkem je zároveň druhým cestopisem v soutěži. Tentokráte je to cestopis z Kréty. Pakliže budete chtít hlasovat pro tuto historku, tak můžete zde.

Autor: Andrejka a Honza


V poslední době se toho událo příliš mnoho a už je potřeba to dostat na papír. Tak tedy na následujících řádcích si mužete přečíst náš příběh, který se odehrál zhruba v posledních čtrnácti dnech.

POVODNĚ

Co se v Praze dělo před zhruba 14 dny asi všichni víte, nevím, čím to je, že mám tu čest být u všech podobných katastrof v okolí. Pražáci si ze mě dokonce dělali srandu, že jsem jim tam ty povodně přivezl. :-).

Náš byteček to samozřejmě nezasáhlo, ale jednoho dne se stalo, že jsem příjel do práce (tenkrát ještě funkčním metrem) a před budovou stála ochranka a nikoho nepouštěla do budovy. Na dotaz, jak dlouho to může trvat, borec odpověděl – do odvolání. Dobrý, řekl jsem si a hned jsem volal Martinovi Fibigerovi – mému zaměstnavateli - co se stalo a jen tak mimochodem jsem se ho zeptal, jestli pro mě nemá nějakou náhradní práci – no a on jako napotvoru měl. To bylo v úterý. Od té doby jsem chodil do centrály firmy, která sídlí na kopečku na druhém břehu Vltavy.

Práce mě naštěstí bavila, byla to příjemná změna dělat zase něco jiného. A jak dny ubíhaly, zjišťovali jsme postupně telefonicky situaci, která ovšem byla den ode dne horší. Poslední informace byly, že na tři metry vysoké terase před budovou plavou auta a i když voda opadne, bude trvat nejméně 14 dní, než se budova zprovozní. To byl čtvrtek a Martin mi zlehka naznačil, že má pro mě práci asi tak do pátku, a že by byl rád, kdybych si vzal dovolenou.

LAST MINUTE

No nic, stejně jsem to plánoval, sice né tak na rychlo, ale co se dá dělat. Konzultoval jsem to s Andrejkou, ta nebyla proti, a tak jsme seděli oba na internetu, který během povodní fungoval jenom občas a to ještě jenom napůl. Většina cestovek má totiž kanceláře v centru a tudíž většina serverů byla nefunkční nebo neaktuální. Za těchto podmínek jsme nesehnali vůbec nic. Takže jsme se večer sbalili, nakoupili potřebné věci a v pátek ráno, po předem plánované návštěvě zubaře jsme vyrazili každý do jiné pražské čtvrti shánět zájezd osobně. V té době již nejezdilo metro, tramvaje chaoticky měnily směr, polovina ulic byla uzavřena a všude kolem se povalovaly pytle s pískem, požární hadice a odevšud se čerpala voda. Naskýtaly se hodně paradoxní pohledy, např. když slečna prodavačka v střevících na podpatku stála na dvou pytlích s pískem a věšela do vysoko umístěné výlohy zlaté šperky.

Za této situace se nám po asi dvou hodinách po neustálé telefonní konfrontaci podařilo sehnat asi tři vhodné zájezdy, takže jsme se sešli a společně jeden z nich vybrali a mohli se zase v klidu vrátit každý do své práce.

DOVOLENÁ

V životě jsem neletěl letadlem a u moře jsem byl naposledy před 15 lety, proto jsem se ani příliš nebránil Andrejčiným tužbám letět k moři. Chtěl jsem pouze, aby to bylo na nějaký ostrov, kde se běžně nedá dostat autem, ale aby byl zase dostatečně velký pro cestování. Posledním omezením byl čas. Nakonec volba padla na 12ti denní letecký zájezd na Krétu, s odletem – sobota ráno.

Kréta je hormatý ostrov velký asi jako celá Morava (na délku má asi 260 km) s bohatou historií. V současnosti patří Řecku, ale ne vždy tomu tak bylo, a jak vtipně poznamenal jeden známý – z Kréty je blíže do Afriky než do Atén. Nachází se na rozhraní dvou tektonických desek – africké a evropské. Toto rozhraní bylo příčinou mnoha zemětřesení, která několikrát zničila původní 4000 let starou minojskou civilizaci, ale k mé potěše se v těchto místech vyvrásnilo několik pohoří s vrcholky, tyčícími se do výše přes 2500 m.n.m., což je celkem dost, když vezmeme v úvahu, že se zvedají v podstatě od moře. Stará báje dokonce praví, že když bůh tvořil Řecko, tak všechny kameny naházel na Krétu. Ale mají v tom celkem chaos, neb druhá báje zase hovoří, že se na nejvyšší hoře Kréty – Psiloritis - narodil Zeus.

Let proběhl v pohodě, a hlavně rychle. Cesta letadlem na Krétu je v podstatě o polovinu kratší než moje běžná cesta z Prahy do Ostravy. Letadlo sice mělo asi půl hodiny zpoždění, ale na to jsme už přivykli dávno na Českých drahách. No a potom to bylo samé jídlo, pití, turbulence, kuk na Budapešť, pití, turbulence a už jsme zase přistávali v Herákliu – hl. městě Kréty, odtud ještě 50 min přesun klimatizovaným autobusem, jedna Andrejčina kosa do pytlíku a byli jsme na místě.

BALI

Toto malé rybářské městečko, pojmenované stejně jako onen tichomořský ostrov vás omámí svou přátelskou atmosférou, neopakovatelnou vůní exotických rostlin a řeckou hudbou linoucí se ze spousty místních taveren. Celé městečko je postaveno ve svazích hor stoupajících od moře a jednotlivé stavby (maximálně dvoupatrové) jsou navzájem propojeny schůdkami a tavernami. To jsou venkovní restaurace z přírodních materiálů, které mají místo slunečníků kostrukci porostlou vinnou révou nebo pokrytou palmovými listy.

Všude kolem rostou divoké muškáty, kaktusy, oleandry, olivovníky, rododendrony, cypřiše, fíkovníky, palmy a další, mně neznámé rostliny. Ono se vůbec na Krétě vyskytuje obrovské množsví rostlin a některé dokonce rostou jenom tam. Bohužel všechny mají snahu dost intenzivně vonět, takže na jednom metru čtverečním se míchá 15 zcela odlišných a pronikavých vůni. Zato živočichů tam je pomálu. Nikde vás neobtěžuje žádný bodavý hmyz, pavouci a podobné potvory. Jsou tam snad nějací hadi, ale ti nejsou jedovatí, a tak nám při našich toulkách nehrozilo žádné nebezpečí.

Jediným zklamáním byly pláže. Byly to sice nádherné písečné pláže s krásným přístupem do moře, ale vzhledem k počtu turistů byly poměrně malé. Jinými slovy – deka na dece, nebo spíše lehátko na lehátku. Proto se hodně lidí vydávalo na skály, daleko od všech. Normálně by mi to ani nemuselo vadit, protože když jsme šli s Andrejkou plavat, tak jsme se ztratili aspoň na dvě hodiny a prozkoumávali tamní hlubiny, ale i tak je to nepříjemné, už kvůli fotkám.

A potom ta jižanská povaha – bordeláři a pohodáři nejvyšší třídy, když jsme se šli projít po okolí, zjistili jsme, že pořádek končí posledním apartmánem pro turisty, pak už následuje pouze smrad a neudržované dvorky plné koz, ovcí a drůbeže. Ale to se prostě bere jako součást poznávání tamní povahy.

Bali má navíc nevýhodu toho, že kolem jsou jenom samé nepřístupné skály a nejbližší vesnička je 20km daleko, stejně jako pláže a větší město najdete až po 40-50 km. To byl důvod pro to, abychom zavrhli půjčení kola jako dopravního prostředku po okolí.

Nicméně pro mě, jako člověka neznalého moře, bylo pořád co poznávat. Krétské moře je průzračné a i v hloubce 10 metrů vidíte na dně každý kamínek,a to byl důvod, proč jsem si okamžitě zakoupil šnorchlovací soupravu s ploutvemi a začal prozkoumávat tamní hlubiny, když k tomu přidáte nedaleké ostrovní útesy se skalními okny a dveřmi, tak o první dny bylo postaráno.

POČASÍ

Počasí na Krétě je celkem příznivé neustále tam povívá mírný větřík, takže při sebevětším vedru není nikdy horko, zvlášť u moře. Ve městech je situace trošku jiná, ale i tak se vedra ve městech od těch našich prakticky neliší.

Může se vám ovšem stát, že máte smůlu a trefíte termín extremních veder, který nesnesou samí řekové, ale to známe pouze z jejich vyprávění. Prý ho zažili těsně před tím, než jsme přijeli.

Nám se poštěstilo zažít jinou hříčku přírody – déšť, ten je sice normální všude, ale tam byl už podruhé za tři týdny a to dokonce dva deštivé dny po sobě. Řekové na něj hleděli s rozjasněnýma očima jako naše děti na první sníh. Pro nás to byl zcela neobvyklý postoj, zvlášť po událostech posledních dní.

Abych popsal ty dva deštivé dny – celý den bylo polojasno, občas se vyskytl nějaký větší mrak, nad horami se držely mraky stále. A třikrát za den doslova lilo, ale pokažde asi jenom na 5 min.

DOPRAVA

Zatažená obloha a nedostupnost Bali byla důvodem pro to, abychom si půjčili auto – maličký Hyundai Atos, který nám dvěma ale maximálně stačil. Navíc nás příjemně překvapili maličkostmi jako klimatizace a celkem dobré autorádio. Takže jsme brázdili krétské silnice ovívaní příjemným vzduchem a poslouchali přitom krétskou táhlou hudbu. (Pokud to šlo). Tamní silnice jsou vytesány do skal a signál se často ztrácí.

Navíc naše autíčko mělo celkem akceptovatelnou spotřebu. Najezdili jsme téměř 1000 km, celou cestu jsme ho ždímali, jak nejvíc to šlo, vychutnávali si stoupání a horské serpentiny a celou dobu měli zapnutou klimatizaci a spotřeba? Něco kolem 6,5 l / 100 km. To jde, ne?

Doprava na Krétě je vůbec taková jejich. Mezinárodní řidičák po vás nikdo nechce, s autem vás seznámí za necelých 5 min a dopravní předpisy téměř neexistují, spoléhá se na ohleduplnost řidičů.

Dvojitá plná čára uprostřed cesty slouží pouze k tomu, abyste věděli kde je zhruba střed silnice, značky jsou dekorativním doplňkem a světla se zapínají jen tehdy, když ztratíte baterku. Zato vám všichni pomalejší uhnou na krajnici (někdy i za ní) a když ztratíte cestu a pak odbočujete v zákazu odbočení přes dvojitou čáru a dva protisměrné pruhy doleva, tak nemáte žádný problém.

Policajti stojí pravidelně na stejných místech, takže Řekové už to znají a pokuty jsou jenom pro cizince. Jejich výše v poslední době nehorázně stoupla a to hlavně z důvodu blížících se olympijských her v Athénách.

Ještě nás varovali před velmi kluzkými vozovkami, na které se stále sype jílová spraš z hor a když začne pršet, nebo i normálně to setsakramentsky klouže. To byl také jeden z důvodů, proč jsme si půjčili auto místo původně plánovaného skútru. Statistika prý mluví jasně – 20% Čechů, kteří si tam půjčili skútr nebo motorku, se někde vymáznou. Sami jsme to viděli na vlastní oči, když jedné Němce podklouzly kola v zatáčce při celkem malé rychlosti. Takže s našima nulovýma zkušenostma s motorkama, jsme si tuhle adventuru odpustili.

CESTOVÁNÍ

Snažili jsme se toho projet co nejvíce, ale to opravdu nejde, je to stejné, jako byste chtěli projet za 4 dny celou Moravu. Navíc jsme postupem času získávali informace od dalších čechů, kteří bydleli v okolních apartmánech a taky cestovali. Vyzvídali jsme kde byli, co viděli a jestli to má cenu nebo ne a podle toho jsme přehodnocovali naše plány. Soustředili jsme se především na západní část ostrova, která byla blíže, s tím, že kdybychom se tam opět někdy vyskytli, tak projezdíme zase východ.

1.den

Přes hlavní město Heraklión (Řekové píšou v přepisu do latinky Iráklio, protože oni čtou řecké H jako naše I) s mírným blouděním (špatné značení) do místa, kterému se říká KNOSSOS. Na tomto místě archeologové nalezli celkem zachovalé pozůstatky bývalého minojského paláce z doby asi kolem r.2000 př.n.l. Minojci se nazývali podle svého krále, nebo spíš celé dynastie králů, Minoa. Byli na svou dobu hodně vyspělí, psali nějakým klínovým písmem, vyráběli nádherné nádoby, cestovali, vyměňovali si zboží a bydleli v nádherném paláci, který se rozkládal na území 22000 m2 a měl něco kolem 1500 komnat a komůrek. Není proto divu, že tento labyrint, jenž byl asi v r.1350 př.n.l. zbořen zemětřesením, se stal v bájích Řeků bludištěm, kde žil strašný Minotaurus. (Kdo si pamatuje staré řecké báje a pověsti tak určitě ví).

Na to, jak je tento kolos starý se dochoval ve velice slušné podobě, dokonce se jeden miliardář snažil některé jeho části dostavět do původního stavu. Není to úplně špatné, ale to by Řeci nesměli být takoví fušeři a nebo naopak člověk zase občas neví, co je původní a v jakém stavu se to dochovalo. Naštěstí byly na Krétě nalezeny další 3 podobné paláce (I když už né tak monumentální a dochovalé), které tam leží tak, jak je archeologové našli.

Všude kolem byla samozřejmě spousta turistů, neopakovatelní Japončíci s foťákama, ale i české, polské a slovenské skupiny, ke kterým jsme se postupně přidávali a poslouchali průvodce. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavých věcí o té době a stavbě, z nichž nejvíce nás asi zaujal systém jednoduché, ale plně funkční klimatizace, která využívala přirozeného proudění vzduchu. Vstup do této památky si cenili na 6 Euro, parkovné na 3. Kromě toho jsme koupili novodobé kopie starých nádobek a váziček, která se nám moc líbily, nějaké pohledy a brožurku v češtině, kde je i nějaký pokec o paláci a historii obecně.

Dále jsme pokračovali na náhorní plošinu Lassithi – nádherná plošina ve výšce asi 900 m.n.m. uprostřed hor tyčících se až do výše 2500 m.n.m. Nejlépe byla vidět při příjezdu ze sedýlka, které jsme museli překonat. Plošina má zhruba tvar elipsy o obvodu asi 20 km a je na ní pár vesniček a tisíce větrných mlýnů. Většina z nich měla ovšem potrhané vrtule, takže je nebylo vidět zdaleka tak dobře, jako na zakoupeném pohledu. Navštívili jsme také jednu tamní vesnici – Psychro, od které jsme podnikli pěknou procházku k nejkrásnější jeskyni, kterou jsem kdy viděl.

Byla tvořena sice pouze jedním prostorem, ale všude kolem, kam jste se podívali byl nějaký krápník, závojek, ledopád nebo něco podobného, na spodu místnosti bylo malé jezírko. Trošku nás překvapil systém, jakým se jeskyně navštěvovala – všichni chodili dovnitř sami, bez průvodce, čemuž nasvědčoval místy zdevastovaný vnitřek – ulámané nebo osahané krápníky. Ale oni to asi moc neřeší, neb i cestička, po které se chodilo, občas zabetonovala nějaký ten krápník. Ovšem celkový dojem – nádherná.

Horší už to bylo při příchodu k autu, když od něj zrovna odcházeli policajti a my měli za stěračem růžový papírek s pokutou. Prostě jsme chtěli ušetřit 2 Eura za parkování a zaplatili jsme 32Euro za pokutu, když jsme při tom přehlídli zákaz stání. No nic, bylo trošku po náladě, ale na druhou stranu jsme jim tím přispěli na Olympiádu a ještě si mohli gratulovat, že nám napařili tu nejnižší sazbu. Asi si nevšimli, že auto je z půjčovny.

Z Lassithi jsme pokračovali mírně jinou cestou serpentýnkama dolů do Málie – bylo to pěkné turistické městečko s krásnou 1,5 km dlouhou písečnou pláží, kde nebyli v té době žádní lidé. Kolem byla i spousta různých beachvolejbalových a jiných hřišť, sladkovodní bazény, trampolíny a jiné atrakce. A to vše, včetně parkování, zadarmo. No nevěřili jsme vlastním očím.

V té době byla ovšem vyvěšena červená vlajka – zákaz koupání, takže jsme udělali pár fotek z pláže a posléze se vydali na procházku po pláži. Na konci pláže jsme objevili místečko, které bylo hodně daleko od všech skal a lidé tam zákaz nezákaz skákali do vln a nechali se jima nádherně drtit. Tak jsme se přidali a vyblbli jsme se jako malé děcka. Měl jsem potom prosolené všechny možné dutiny, ale stálo to za to.

2.den

Tento den zvítězila jížní varianta, to jest průjezd ostrovem na jih k Libyjskému (Středozemnímu moři). Cestou jsme se stavovali do Gortysu, což je bývalé hlavní město říše a zbyla zde spousta archeologických vykopávek. Od téměř celého kostela po už ležící sloupy, nějaké sochy a nádherné venkovní divadlo z doby před našim letopočtem – zda bylo určeno opravdu k divadelním představením, to ovšem nevím, neboť na místě bylo mnohem méně lidí než v Knossu a nepotkali jsme žádnou rozumně mluvící skupinu.

U tohoto amfiteátru byl také nádherný koutek se zdí, na níž byl vytesán klínovým písmem celý tehdejší zákon. (Je tam vytesáno přes 3000 klínových znaků) A kdo někdy studoval právo, tak ví, že z tohoto zákona vycházejí všechny dnešní zákony. Je to až neuvěřitelné, když si uvědomíme, že v té době ještě neznali papír a museli to tesat do kamene.

Další zastávkou byl Faistos, další ze čtyř objevených minojských paláců. Navštívili jsme ho především pro to, abychom viděli, jak vypadá takový palác, když ho nechají ve stejném stavu, v jakém ho našli a nic k němu nedostavují. A bylo to super. Vykopali tam nádherná široká schodiště, prostranná nádvoří, některé hodně zachovalé komůrky a obří hliněné nádoby na uchovávání potravin. Jinak platí téměř to samé, jako u Knossu.

To už jsme si ale uvědomili, jak bylo dobře, že minulé dny bylo pod mrakem a pršelo, protože v centru ostrova na těch nalezištích se to nedalo vydržet a tak jsme rychle spěchali do klimatizovaného auta a na další nádhernou písečnou pláž u Středozemního moře - Matala.

Ta byla vykoupena našim potem, protože jsme si vybrali delší, zato horší cestu - k pláži, která byla přístupná pouze pěší tůrou přes hory. A výsledek stál za to. Málo lidí, pohodová atmosféra, jemný písek. Hory vyseparovaly děti, tlouštíky a rozmazlence. To bylo žůžo. Navíc polovina pláže byla nudistická, takže jsme zažili i pohodlí volného pohybu a neusychajících plavek, což se nám velmi zalíbilo a následující dny jsme tyto pláže přímo vyhledávali.

Tato pláž, zvaná Redbeach, podle zvláštní načervenalé barvy tamního písku se také vryla do paměti neuvěřitelnou pohodou a pospolitostí lidí. Nezapomenu na okamžik, když jeden muž, jenž měl vzezření indiána, objevil v místních skalách zajímavou šedou hlínu, kterou si pak polovina pláže namazala celé tělo a všichni pomazaní se poté navzájem fotili.

Jo a ještě jeden zážitek – poprvé jsem viděl na vlastní oči nahou černošku (nebo hooodně černou mulatku) a musím podotknou, že i černoši se mohou opálit. Bylo to jasně vidět na jejích prsou a zadečku.

V tento den nám ovšem vypověděl funkci náš foťák, snad se zanesl pískem nebo solí, a tak z tohoto dne nemáme téměř žádné fotky.

3.den

První cesta vedla do Rethymna koupit foťák na jedno použití. Neuvážlivě jsme koupili v prvním obchodě Agfu s bleskem za 14,50 euro, která obsahovala film na 27 snímků. Protože nám to do konce dovolené nestačilo, koupili jsme později ještě Kodak bez blesku na 39 snímků za 9 euro. Kodak ještě nemáme dofocený, ale z Agfy vyšly poměrně dobré fotky, takže jsem ve finále spokojený.

Jinak Rethymno je jedno z větších Krétských měst, s přístavem a obrovskou nádhernou pevností. My jsme však spěchali dál a tak jsme si město prohlédli pouze z auta.

Další zastávkou byl Georgeoupolis, kde jsou lázně a nádherné cypřišové a eukalyptové aleje. Podle údajů průvodce jsme se těšili na obrovské sladkovodní želvy, které měly žít v ústí místní řeky do moře. Ptali jsme se místních lidí a naháněču na lodní výlety, ale nikdo nic podobného nikdy neviděl a ani o tom neslyšel. A protože ani na pohledech jsme nic podobného nenašli, tak jsme se jenom prošli a pokračovali dál. Hamba takovým brožurám!!

Po cestě jsem byl ještě zvědav na Soudu – vojenský přístav NATO. To už bylo ale opět pekelné vedro a v přístavu nikde ani stromeček, kde by se člověk schoval. Vojenskou techniku jsme viděli, ale podle očekávání byla ohrazena ostnatými dráty a v celém přístavu zákaz focení. Navíc jsme měli (asi oprávněný) pocit, že nás celou dobu, co jsme se pohybovali v pásmu, sledovalo pár dalekohledů a kamer.

Tak jsme si aspoň vyfotili obrovský trajekt, který pluje mezi Krétou a Řeckem a zkoukli vojenskou námořní navigační a radarovou techniku a spoustu velkých antén na místní kopcích. Mají to propinkané hoši.

No a konečně jsme se dostali do Chanie, hlavního města nejzápadnější provincie Kréty. Nejprve jsme asi hodinu popojížděli zácpama v Chanii a potom se vydali pěšky na obhlídku té nejstarší části.

V zácpách nás nejvíce udivili jejich obchody – později viděno na celé Krétě – všude jsou různé supermarkety a mini markety, ale v podstatě jsou to všechno takové úzké jednopatrové nudle velké asi jako panelákový 3+1 a v každém se prodává pouze jeden sortiment zboži. Dokonce jsme viděli i nábytek nebo koupelny, ale každý z těch obchodů vypadal úplně stejně. (Velikostí i tvarem).

Jinak Chania má nádherný historický přístav, který v příručkách přirovnávají k Benátkám. Osobně jsem v Benátkách nikdy nebyl, ale Andrejka říkala, že to tam vypadá úplně jinak. Všude spousta nádherných historických budov, dlouhá hráz s restaurací a majákem na konci. A kolem celého přístavu nespočet pouličních stánků a jedna taverna za druhou, v podstatě všude, kde se podíváte. A u každé taverny nějaký nahaněč, který se nás snažil přesvědčit, že nám dá největší slevy a že ta jeho restaurace je ta nejlepší. Nevím, jestli to tak dělají na všechny, nebo jsem vzbudil obdiv svým tričkem s nápisem Boston, ale musím uznat, že byli slušní, nebyli neodbytní a tím i nějak nepříjemní.

Ale abychom nikoho neurazili, tak jsme si dali klasický gyros s tsatsikama do ruky a procházeli se v okolních úzkých stinných uličkách plných krámků s tradičním zbožím.

No a na závěr zase jedna pláž – tentokrát né tak malebná, ale zato mnohokilometrová, kde jsme si našli tichý koutek a byli tam téměř sami. V našich místech už pláž přecházela z písečné do kamínkové, a protože jsme byli zvyklí chodit se koupat bez bot, tak to občas trochu tlačilo. Koupání mě ten den zrovna nějak extra nebavilo, tak jsem nechal Andrejku na pospas slunci a šel se projít po pláži, kam až to půjde. No šel jsem asi dvě hodiny, ale konce nikde nebylo, tak jsem se vrátil. Konečně jsem však viděl aspoň něco, co by mi dokázalo, že v tom moři žijou obrovské želvy – Carretty. Na některých místech pláže byly takové malé ohrádky s cedulemi, že se tam nesmí šlapat, neboť tam jsou želví hnízda. Předpokládám, že je to aktivita nějakých ochránců přírody, kteří podle želvích stop každý rok tyto místa hledají a označují. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že Andrejku neobtěžovalo pouze slunce, ale i pár nadržených Řeků, kteří si mysleli, že je tam sama. Prý zkoušeli navázat inteligentní rozhovor, ale nějak jim to nešlo, ovšem vyhnali tím Andrejku do vody. Aspoň z nich při té příležitosti vytáhla pár zajímavých informací.

4.den

Byl trošku poznamenán Andrejčinou chřipkou, kterou si spáchala neustálým střídáním teplých a klimatizovaných míst. Ale ještě se ji chtělo cestovat, tak to bylo dobré. Vypli jsme klimatizaci v autě i v apartmánu a spoléhali pouze na krétský chladivý větřík.

Cesta nás zavedla opět na jih ostrova, tentokrát však jinou cestou, která se vlnila jedním z krétských pohoří. Nejprve jsme navštívili horskou vesničku Spili – malebnou zelenou vesničku, která je známa svými prameny. Z ničeho nic tam ze skály proudí ohromné množství vody, rozdělené do 19 proudů, které prýští ze lvích hlav a dalších 7 pramenů, kde již tyto prameny nejsou. Mají to všechno pěkně upraveno a sváděno do takového kamenného korýtka. Na druhé straně schodů, které vedou k pramenům zase ze skály padá takový třístupňový vodopád. Okamžitě jsme vylili všechnu vodu, kterou jsme s sebou měli a naplnili láhve touto lahodnou a chladivou tekutinou.

Dále jsme pokračovali úžasnou soutěskou. Nad námi se tyčily asi 200m stěny a po jedné straně silnice se soutěska propadala o dalších 50-100m níž. Člověk z toho má opravdu respekt, když ví, že značka “Pozor padající kamení”, je tam opravdu oprávněně (všude kolem se ty kameny opravdu válí). Dále cesta stoupala vysoko do hor a neustále se zužovala. Byly to takové serpentýny vytesané jako kdyby do okraje skály, kde na druhé straně silnice nějak chyběly svodidla - tak jako na celé Krétě. Hodně evropských řidičů to také překvapilo a bylo na nich vidět, že se bojí výšek a šinuli se jak šneci. Radši jsem je předjel, abych se vyhnul jejich nepředvidatelným reakcím.

Cílem cesty byl monastyr – klášter, kde mniši tiše meditují a rozjímají. Klášterem samým jsem byl spíše zklamán po zážitcích z Bulharska, zato mě zaujal nádherný výhled na okolní skály a mořské pobřeží.

Andrejku zabalili do dlouhé sukně po kotníky a přes ramena si musela dát šátek, takže vypadala jako nějaká selka, a ona se jim za to odměnila bleskurychlou prohlídkou ovlivněnou především jejím zdravotním stavem.

Takže jsme radši rychle spěchali k moři, kde je přece jenom vlhčí vzduch a lépe se tam dýchá. Potěšením nám v tomto případě byla další krásná písečná nudipláž v Plakiasu. Nádherně jsme se tam vyřádili. Mimo jiné jsme na pláži uplácali velikánkou lidskou nohu z písku a pak se s ní fotili. Bohužel pro vás jsou tyto fotky vzhledem k povaze pláže nepublikovatelné. A to jsme tam udělali ještě spoooustu dalších.

To byl náš poslední den, kdy jsme měli půjčené autíčko. Celá ta sranda nás přišla na nějakých 134 euro + benzín (52 euro) + pokuta (32 euro). Najeli jsme asi 950 km a poznali malou část Kréty. Ale to cestování se mi na dovolené líbilo snad nejvíc ze všeho.

SAMARIA

Hned další den jsem měl zaplacený fakultativní výlet na Samariu. To je vůbec největší soutěska v Evropě. Měří asi 16 km na délku a 350 m - 3m na šířku. Je součástí jediného národního parku, který existuje na Krétě. A Kréťané jsou na něj taky patřičně hrdi, protože za něj dostali nějaké ocenění, že patří mezi nejčistší přírodní království na světě. Toto ocenění se uděluje na pět let a jim to obnovili už po páté.

Tentokrát jsem přišel o svou oporu, neb Andrejka, vzhledem ke svému nachlazení raději zůstala doma. Tak jsem vyrazil sám. Tedy skoro, protože na seřadišti ke kostelíku v Bali jsme přišli celkem tři. A ti dva další bydleli ve stejném penziónu jako my. Tak jsem se s nima aspoň seznámil a pak s nimi i část cesty šel– byli to fajn lidi.

Sraz jsme měli v neuvěřitelných 5:00 ráno, ale hecl jsem se. A hned po ránu jsem si dokonce celkem plynně zaspeakoval anglicky, když přijel řidič taxíku a ptal se jestli jedeme na Samáriu. Taxík nás zavezl asi o 50km dál – pod most k Rethymnu, kde si pro nás přijel autobus a v 8:00h jsme byli na náhorní plošině Omalo (nebo tak nějak), zhruba ve výšce Lysé Hory.

Celou cestu nám tři průvodkyně (česká, holandská a maďarská) povídali či chrochtali různé zajímavosti o Samárii a o celé Krétě, projížděli jsme olivovými a pomerančovými háji, což jsou na Krétě nejpěstovanější plodiny a ta oblast má navíc největší produkci z celé Kréty. Pomeranče byly lákavé, padalo jim to tam na zem, jako hrušky a člověk měl chuť se z autobusu jenom tak natáhnout a jeden si utrhnout. Řekové z něj dělají vynikající fresh juice, což je čerstvá vymačkaná šťáva z pomeranče, bez jakýchkoliv přísad, pouze s ledem. Olivy zase třepají do sítí a lisují na olej, který pak za draho prodávají, a pecky drtí a vyrábějí z nich olivové mýdlo. Jinak olivy samy o sobě moc nechutnají a všechny olivy, které se prodají se nakládají do nálevů. Každá rodina má samozřejmě svůj vlastní recept, jenž si chrání a tají ho.

Na náhorní plošině jsem pochopil, jaká je to šílená komerce, přijížděly neustále další a další autobusy, celkově průvodkyně říkala, že soutěskou ročně projde asi 300.000 lidí. Navíc, pro Čecha nepochopitelně, se u vstupu vybíralo vstupné 3,5 eura v podstatě za nic, na čem by se sami Řekové podíleli, všechno kolem vytvořila příroda. (I když - ruku na srdce – když si vezmu naše skalní města, nebo tatranské výstupy na Gerlach, tak je to něco podobného).

Nahoře jsem posnídal a vydal se dolů. Cesta vedla ze začátku po takových kamenitých schodech, serpentinkami sem a tam. Ale ouvej, brzy jsem poznal, co jsou účastníci některých zájezdů zač. Jejich tempo by předčil i nejpomalejší šnek a způsob chůze by mohli ukazovat v Dikobraze. Oni se drželi ve trojicích kolem ramen, děti ze stran podpírali rodiče a v hlubokém předklonu posunovali svoje jarmilky jednu před druhou a plážovým lehátkem pod paží vyrovnávali balanc, když jim noha ujela na kameni o něco víc, než by si přáli. A to bez ohledu na národnost. Byli mezi nimi, jak češí, slováci a poláci, tak francouzi, australani, holanďani a další janevimodkudani. „Tak tahle by to nešlo“, řekl jsem si, stejně tady nahoře není přes stromy moc, co vidět, tak jsem nasadil, abych je všechny předběhnul a v klidu si vychutnával zbytek cesty. Po půlhodině se to trošku roztrhalo, nejhorší telata byla za mnou a kolem už byli jakš takš rozumní lidé.

Cesta vedla stále lesem a občas křižovala vyschlé koryto řeky, která tady teče asi jen na jaře. Jinak les vypadal, podobně, jako ten náš. Pouze místo kapradí rostou oleandry, místo smrků cypřiše, místo borůvek mi neznáme keříky a místo ptáků křičí cikády. Takže už zbývají jen borovice, které jsou i tam, jen mají trochu delší jehličí.

Ze zvířat jsem se těšil nejvíce na kozy KRI-KRI, což je taková obdoba tatranského kamzíka, ale je hnědá a má černý pruh na zádech. Je to takový jejich národní symbol, patří mezi ohrožená zvířata a v současnosti už žije pouze na Samárii. Bodejť by ne, když je kdysi chytali, aby si něco dokázali a z jejich dlouhých rohů vyráběli celkem nepraktické rukojeti nožů. Jednu hnědou kozu jsem si tam vyfotil, ale byla celkem dost daleko a z fotky nepoznám, zda šlo o KRI-KRI, nebo o nějakou zatoulanou mlékodajku. Pak jsem čekal, ještě nějaké orly, na které nás upozorňovali, ale byla neděle, tak se jim asi nechtělo lítat.

Cestou jsem minul dokonce i dvě vesnice, respektive takové jejich pozůstatky, kdysi tam snad i něco bylo, ale jak z toho udělali národní park, tak všechny vystěhovali. Zbylo jenom pár kamenných staveb, ve kterých přebývali členové horské služby, anebo sloužily jako ošetřovny. Horská služba tam připomínala americké rangers, kteří buď seděli ve vesničkách nebo se projížděli na oslech proti davu a kontrolovali, zda jsou všichni schopní ještě dojít. Ze Samárie totiž není kam utéct, vlevo i vpravo se tyčí skály a tak se lze buď vrátit, a tam nevímco, protože autobusy se vracejí nebo dojít celých 18 km až k moři do vesničky AG Roumeli a od tama se přepravit lodí, do nějakého dalšího přístavu, odkud vede i cesta.

Zvolil jsem druhou variantu a prošel soutěskou, která se pořád zužovala a zužovala, až do nejúžšího místa – brány, která má pouze 3m. Celé tyto tři metry si pro sebe vyhradila říčka, která tama protéká a pro turisty zbudovali takový dřevěný chodník, po kterém se chodí ve směru proudu řeky.

Jinak v Samárii je vody dost a je vynikající, celou cestu jsme potkávali prameny, u kterých zbudovali odpočívadla pro unavence a v polovině soutěsky vytéká ze země již zmíněná říčka. Takže si stačí vzít jenom menší láhev a průběžně ji doplňovat.

Na konci Vás čeká malinká vesnička s heliportem, pláží a dokem pro dvě výletní lodě, které jezdí asi 2x za den do nejbližších přístavů. Nevede od tama jediná cesta, všude okolo jsou jen skály.

No a protože jsem zdaleka překonal jejich plánovaný čas, tak jsem si našel na konci místní oblázkové pláže, kde nikdo nebyl, obrovské balvany, kde jsem si zřídil svou soukromou nudapláž. Po čase mě tam našly ještě dvě australanky, ale protože tam mířily se stejným úmyslem, tak jsem se rád o toto místečko podělil.

Moře v AG Roumeli bylo tak průzračné, že i v asi 10m hloubce byl na dně vidět každý kamínek, takže jsem si z těch kamenů udělal i takovou malou skokanskou věž a výborně si zablbnul.

Na zpáteční cestě loďí-autobusem-mikrobusem, která vedla mnohakilometrovou oklikou jsme viděli na pobřeží mnoho nedostupných osamělých pláží. Jó, mít tak nějaký člun, tak není co řešit. Autobus nás zase vezl překrásným kaňonem a povozil po letoviscích, kde jsme vysadili postupně všechny výletníky, čemuž jsem se výborně nasmál. Opatrně se stavěli na nejrůznější místa nohy, jenom ne na chodidla a robotím pohybem se snažili dostat do svých apartmánů. A delegáti CK se jenom usmívali, jak se jim podařilo nadchnout lidi pro tento 18km výlet a vydělat nějaké chechtáky.

ŽIVOT PO ŘECKU

Zbývající tři dny dovolené jsme už pouze lenošili a nikam nejezdili. Koupili jsme ještě pár dárků, udělali nějaké fotky a užívali si poslední dny nicnedělání. Obzvlášť se těším na fotky, pří východu slunce, které ještě nemáme.

Taky jsme ochutnávali místní speciality, na které nebyl předtím čas. Celý pobyt jsme měli totiž zaplacenou polopenzi a tak výběr pokrmů nebyl na nás. Příště už bych to neudělal. Cenově to vyšlo skoro stejně a přitom tam chyběla možnost výběru. (Nezapomenu na Andrejčinu reakci, když nám donesli něco, co připomínalo chobotnice a Andrejka už ten večer nejedla). Zato jsme si bužírovali na bohatých anglických snídaních. Voňavá opečená slanina, volská oka, čaj, housky s něčím a jejich výborný pomerančový juice, případně zaměnili volská oka za jejich pověstný jogurt s medem a oříškami nebo jinou laskominu). Jinak řekové nemají moc pestrou kuchyni, všechno se to točí kolem vepřového, kuřecího popř. darů moře. A standardní přílohy ke všemu jsou hranolky a rýže(najednou), někdy i tzatziky (nedefinovaná směs jogurtu, majonézy, mrkve, okurek a pořádné dávky česneku). Příjemnou změnou byla Musaka, což je zapečené mleté vepřové maso s bramborem a krupičnou pěnou nahoře. Ještě musím poznamenat, že všechna jídla byla udělaná na olivovém oleji a tudíž zdravě, nikdy nám z ničeho nic nebylo a vždy jsme se dosytosti najedli.

Zklamáním pro mě byly pekárny, po předchozích výborných chuťových zážitcích s Rumunska a Bulharska jsem na Krétě nanalezl žádné dobré pečivo, které bych neznal z Čech. Zajímavé byly takové šneky s medem, které ale vůbec nebyly dobré, pač chutnaly jako polystyren.

Dále musím ještě upozornit na řeckou pohodovost, kterou pocítíte především při čekání na číšníka, počítejte s tím, že z těchto důvodů se Vám může večeře protáhnout až na hodinu a půl.

Ovšem, když si vás oblíbí, tak si s nimi výborně popovídáte anglicky. A nejen s nimi, kam jsme se nachomýtli, tak všichni Kréťané byli jazykově velmi nadaní a angličtina u nich byla na prvním místě. A není se co divit, na tomto ostrově žijou převážně z turistického ruchu a celé rodinné klany obsluhují v restauraci, starají se o penzióny nebo prodávají v obchodech.

Mimochodem v těch je na naše poměry celkem draho, nevím, jestli to tak bylo vždycky nebo to vzniklo letos při převodu drachem na euro a zaokrouhlováním směrem nahoru. Pravda bude asi někde uprostřed.

Co se týče ubytování, počítejte s dobře vybavenými, čistými apartmány, kde vám každý den uklízí a občas mění i ručníky. (I když v propozicích máte, že si s sebou máte všechno vzít, včetně toaletního papíru.) Zvláštností je snad jen vyhazování toaletního papíru do koše, místo do mísy. Oddalují tak ucpání kanalizace, která je u nich v mizerném stavu a zařazují se tak s Bulharskem mezi snad jediné země, kde se papír háže do koše. Ovšem narozdíl od Bulharska (a ČR) jsou všechny záchody čisté, vždy je tam toaletní papír a nikdy se za něj neplatí.

ZHODNOCENÍ

I přes všechny nepříjemnosti, které nás potkaly se mi dovelená celkově líbila. Andrejčina chřipka, první dva deštivé dny, na které jsme potom ale rádi vzpomínali, foťák, který přestal fungovat, plavecké brýle, které nám ukradli hned ten den, co jsme je koupili a také pokuta, kterou nám napařili místní policajti, nás na dovolené trošku roztrpčili a trošku nám ji prodražili, ale nemohli přebít tu zbývající příjemnou část, kdy jsme se koupali, potápěli, poznávali a cestovali.

Stejně tak můžu být maximálně spokojen se službami cestovní kanceláře, kdy jsme nezaznamenali žádný problém, ba naopak. Náš delegát byl vstřícný a kdykoliv jsme potřebovali, tak se nám ozval a pomohl. (Mimo jiné taky za nás zaplatil výše zmíněnou pokutu, abychom nemuseli luštit řecky psané instrukce kdeže to a jakže se to.....Anebo mu stačilo SMSkou stornovat výlet na Samárii, když Andrejka dostala chřipku). Taky musím ocenit jejich propinkanou logistiku, kterou učinili mnoho zájezdů levnějšími (systém taxi, microbusy, autobusy) a přitom pohodlnými a jejich vzájemnou spolupráci. (Zájezd jsme koupili u CK Nemo, pořádal ho WorldTravel, na letišti nás čekal INEX, přepravovali jsme se Travel Servicem a na Krétě vše organizovala Kalamaki Tour).

HOUSTON

Po příletu s klasickým zpožděním ve 4:00 ráno jsem se ráno vydal do práce, ale už na cestě jsem pochopil, že má představa byla naivní. Dům, kde pracuji je totiž v Karlíně - čtvrti, jež byla záplavami zničena asi nejvíce. A už název ulice – Pobřežní – o lecčems vypovídá. Naší kanceláře se to jistojistě nedotklo (jsme ve 4.patře), ale budova je ještě nadlouho nefunkční, všude je spousta bahna, nefunguje elektřina, klimatizace a do celého Karlína nejezdí hromadná doprava.

Proto se celý Renault přestěhoval do náhradních prostor ve svém školícím středisku na Proseku. V bývalé konferenční místnosti sestavili stoly do kruhu, po jehož obvodu stojí jeden počítač vedle druhého a uprostřed je hromada drátů, habů a switchů. A tam sedíme my, všichni ze sekce informatika. Sedíme tiše u svých monitorů a datlujeme a datlujeme, každý v tom svém jazyce. Na druhé straně místnosti se zase překřikujou dealeři a manažeři, na které už nezbylo místo v jiných částech budovy. Dohromady mi to opravdu připomíná ono známé dispečerské středisko na Floridě.

Zatím je tam legrace, panuje trošku uvolněnější atmosféra, ale spíše se už těším zpátky, neb cesta do práce mi nyní trvá hodinu a čtvrt. A to je hodně neúnosné. Tramvaje a autobusy jsou nacvakané k prasknutí, metro nejezdí a autem se posunujete ještě déle. A vyhlídky na zlepšení? Některé ulice jsou stále zavřené, metro plánujou zprovoznit nejdříve na konci roku 2003 a v průběhu záři se sem přiženou ještě studenti. Nakonec jsem rád, že bydlím na konečné, kde si v klidu sednu a přečtu si po cestě nějakou knížku nebo noviny.

Co se týká emailů, raději mi pište na starou adresu: honza.filip@email.cz, protože nikdy nevím, kdy a kde se budeme zase stěhovat. Navíc naše servery, jsou závislé na jediném člověku, který pilně každé ráno chodí do staré budovy, startuje benzínový agregát, aby mohla fungovat naše optická linka do Francie, přes kterou chodí veškerá korespondence a jiná data. A večer co večer ho zase vypíná.

S tímto se s vámi loučím. Doufám, že jste se moc nenudili a udělali si z mého vyprávění jakýs, takýs obrázek o mém současném životě.

S pozdravem

H.F.

   

Copyright 2000 - 2007 Kosťa Mazal
Optimalizováno pro dioptrie 2,75 na každém oku.
Předpokládaný souhlas s uvedenými údaji je samozřejmostí. V případě výhrad vůči čemukoliv použijte návštěvní knihu s poznámkou.