Příspěvek číslo 3
 
Zpět
Domů
Nahoru
Další

 

 Třetím příspěvkem je první dokumentární záležitost z oblasti cestopisu . Pakliže budete chtít hlasovat pro tuto historku, tak můžete zde.

Autor: Jana Třuslová


3. 11. 2002

Londyn

V Londyne se prave velka rucicka potkala s tou malou, aby ohlasila pulnoc. Vsude tma, cely dum uz davno chrni, jen Jana po celkem narocnem tydnu, jedne kave a treti plechovce Carlsbergu ne a ne usnout. Tomu letosnimu letu je uz davno utrum a ja neustale slibuji par radku ode mne… A skutek, utek… Tak tentokrate vase toulava neposedna kamaradka sveho slova dostoji, mozna se vam to nakonec i zprotivi… Ale, kdo chce kam………….

Vratme se tedy na par okamziku zpet do doby, kdy Jane bylo behem horkeho slunneho leta poskytnuto zcela neocekavane par dnu dovolene, aby si taky trosku povyrazila a predevsim si od tech nezbednych anglickych fakanu na chvilku odpocinula. Me povyrazeni by se mnohym mohlo zdat ponekud podivnym, ale ja za to zkratka nemuzu, ze k tem horam toliko tihnu. A tak, kdyz uz jsem v te Velke Britanii, tak proc se nepodivat konecne taky do rozlehleho hornateho Skotska? S vyberem pohori to bylo celkem obtizne, nebot se zde nachazi presne 284 “Munros” - hor vyssich nez 3000 stop /necelych 1000 m, tato vysina se muze nasinci pozdavat spise jako nizina, ale verte mi, podminky v techto horach mohou byt krutejsi nez v Tatrach, ci Alpach../

Predevsim musim poznamenat, ze muj pobyt ve Skotsku byl uskutecnen ve dvou etapach a to, ctyr a devitidenni (obe poskvrneny typicky skotskym - tedy destivym, ne zcela privetivym pocasim).

ETAPA C.1

Tentokrate nestopuji tak jako do Walesu (ono je to prece jen par set kilometru), nybrz si zakoupim autobusovy listek do srdce Skotska - Edinburghu. Toto skotske hlavni mesto se nachazi na mimoradne krasnem miste pri usti reky Forth, ktere je poseto kopci sopecneho puvodu. Na jednom z techto unikatnich kopcu byl pred staletimi vybudovan hrad, ktery nyni vevodi celemu mestu. Z kopce nejvyssiho (Arthur’s Seat) muzete obdivovat vyhled na Stare i Nove Mesto, a pokud mate stesti, tak i na nedaleky most (“Forth Road Bridge”), ktery si svym vzezrenim moc nezada s tim v San Franciscu, ci pruzracne tyrkysove modre (teda pokud tomu i barva oblohy odpovida) more.

Z pohadky do pohadky… Z tohoto kouzelneho mestecka jsem se po par hodinach a par stopech presunula na sever do dopravniho uzlu skotske vysociny - mesta Inverness (docela pekne, typicky skotske), odkud je jiz nedaleko na zrejme nejvetsi atrakci: jezero Loch Ness. Tato dlouhatanska zalesnena nudle me nezaujala svymi strasidelnymi bachorkami o tamni tajuplne prisere, nybrz mistnim zamkem “Urquhart Castle” (lepe receno zriceninou) a kaledonskym kanalem, ktery vlastne umoznuje pruplav z Atlantiku do Severniho more skrz skotskou pevninou. Odtud me bere skotskych hor znaly Glasgowcan a poskytuje cenne rady a navrhy. Zastavujeme nedaleko Fort Williamu u jakehosi obrovskeho pomniku (“Commando Memorial”), odkud poprve a naposledy shlednu mou planovanou hrebenovku. Jeste tehoz dne se dostavam pod Ben Nevis (22:30 - stale sero), kde u jednoho jezirka prespavam…

A certi se zenili. Rano celkem slusne, avsak postupne vice a vice mraku se do hor vali. Z rannich 25 stupnu se na vrcholku Ben Nevisu vycarovalo s velkou bidou pouhych 5. A mlha, ze by se dalo krajet. Nemohu se rozhodnout, zda se vratit bezpecnou sirokou cestou zpet do udoli a nebo dale pokracovat po neznacene (zadne cervene, modre, zelene, ci zlute znacky ani hrebenove tyce, natoz nejake smerovniky ci ukazatele ve skotskych horach nenajdete) stezce - nestezce pres hrebeny v nulove viditelnosti. Kompas se zde stava naprostou nutnosti. Clovek se jen modli, aby se mraky alespon na chvilicku rozestoupily a kousek cesty odhalily. Mela jsem se dat do prava uz tady a nebo az za chvilku? Byl tohle ten vrcholek, kde uhnout a nebo jeste pokracovat? To se vam neustale do hlavy vali takove otazky a kolem ani zivacka, aby poradil. Pak se mlha kousek pozvedne a vy si reknete, do prdele, kde to vlastne jste? Nu, nicmene toho dne vytyceny cil byl dosazen. Prespavam v jednom sedylku (zadne jezero siroko daleko), celou noc jen lije a lije a rano se probouzim na okraji celkem rozlehleho rybnicku.

Bezstarostna jizda. S velkym usilim bojujic proti zejmena silnemu vetru a neustavajicimu desti sbalim vsechny me zcela promocene veci a uhanim totalni bahnackou dolu do udoli Glen Nevis (jedno z nejkrasnejsich udoli ve Skotsku). Zde je pocasi trosicku lepsi, sem tam i kousek modre oblohy prokoukne. Jakmile se dostanu k rece tak prejdu pres provazovy most (Jen par jedincu se odvazilo, nikdo vsak s takovou zatezi jako ja. Vetsina si na me ukazuje a nekteri i fotografuji, nebot takoveho exota tady jeste nepotkali.), kde na paloucku posnidanoobedvam, abych se za par okamziku lopotila pres kyvajici se most zpet. Cesta vede podel nespocetnych vodopadu k parkovisti, kde mi jedna osubka nabidne odvoz, cimz se mi zkrati ta umorna cast meho sestupu po asfaltu. Z 6 km do Fort Williamu se stava temer stovka do Tyndrumu. Projizdime fantastickou prirodou mezi skotskymi velikany a jezery s prilivem a odlivem. Celkem me prekvapila plytkost skotskych udoli (obrovske plosiny lemovane z niceho vyrustajicimi horami), neuveritelna primost cest (sem tam nejaka ta zatacka) a take vlasate chundelate skotske kravy. Celkovy dojem: PARADA!!!!! Tato skvela projizdka musi byt nutne zakoncena v hospudce! A tak usedam do jedine knajpy vesnice Tyndrum. Zhltnu pivo, napisu par pohledu, prohodim par slov s nudicim se cisnikem a uz jsem zase na ceste. CIL: Edinburgh.

Drama Shakespearovo. Za hodinku tma na krku. Uz uz si rikam, ze se na to stopovani vykaslu a vyuziju nabidky noclehu zmineneho znudeneho cisnika, kdyz tu, kde se vzalo, tu se vzalo, auticko mi zastavilo. Do Edinburghu? To ne, ale muzeme te vyhodit v Linlithgow, kde je to pro nocleh na divoko jisto-jiste daleko bezpecnejsi a rano odtud jezdi spousta aut smerem na Edinburgh. Kdyz se loucim s mymi ochranci a spasiteli je v Linlithgow tesne pred setmenim, prave prestalo prset a v Hostelu, u ktereho jsem byla vysazena, neni ani noha. Jdu se tedy projit po mestecku, abych zabila cas a mohla tak pozdeji zcela nepozorovane uz za tmy postavit stan na louce hned vedle teto ubytovny. Bloudic ulickami zavitam na mistni zamecek, kde prave Julie horekuje nad svym nespravedlivym osudem a lita z jednoho patra do druheho vystrkujic hlavu z kazdeho okna tazajic se po Romeovi. Obecenstvo zabaleno do svych hunatych dek, tisknouc se jeden k druhemu, toto drama s uzasem a ztuhlym (zapricineno spise zimou nez okouzlenim) vyrazem na tvari bedlive pozoruje. I ja se pridavam, cimz je muj prevazne sportovne ladeny vylet obohacen i o kulturni zazitek.

Jake to je, kdyz se dest unavi a slunicko vysvitne. Vzhledem k tomu, ze v noci neprselo a rano slunce hralo o sto pero, podarilo se mi poprve behem meho pobytu ve Skotsku sbalit stan docista suchy. A aby memu stesticku nebylo konec, hned prvni auto mi zastavuje a az do centra Edinburghu me bere, kde si na nadrazi odlozim muj hlemyzdi domecek do uschovny zavazadel, abych krasy velkomesta prozkoumavala jen na lehko. Projdu mistni pametihodnosti, nakoupim par darku, vylezu si i na Arthur’s Seat (bajecny vyhled), kde si notnou chvili jen tak lebedim, a temer cely den je v cudu. Kdyz se vracim zpet do centra, abych si prohlidla zamek, ztroskotam pred branami, nebot na nadvori se za par hodin bude konat obrovsky koncert (Military Tattoo Festival) a vzhledem k pripravam nesmi byt ani myska vpustena. Masiruju si to tedy alespon do kralovske botanicke zahrady, kde se v rytmu africkych bubinku (vypada to, jakoby si vsichni africti valecni bojovnici dali dostavenicko prave v Edinburghu) vlnim mezi vzrostlymi ruznorodymi stromy, rozlicnymi kvetinami a keri, obdivuhodnymi skalkami a trpyticimi se jezirkami. V sedm hodin vecer jsou vsichni navstevnici parku, bubnujici ci jen prihlizejici, nemilosrdne vyhosteni. Ono cloveku po takovem slunnem dnu poradne vyschne v hrdle a tak cestou zpet na nadrazi hopsnu do prvni otevrene hospudky (jen tak na okraj - vesmes vetsina britskych hospod ma jen minimum mist k sezeni, vetsinou se postava u baru a brebenti). Osazenstvo hospudky? Sami chlapi, jen jedina zenstina (nepocitajic me) a to: za barem. Vmisim se tedy do velmi pratelskeho davu, pozorujic finale golfoveho mistrovstvi, poslouchajic radostny vyskot tech stastlivych sazkaru, kteri spravne odhadli toho letosniho sampiona a narky tech, kteri zrovna stastnou ruku s vyberem nemeli. Po tretim pivu s hruzou zjistuji, ze mam tak pul hodiny na vyzvednuti batohu a presunuti se na autobusove nadrazi. Nakonec vse, sice s vyplazenym jazykem, stihnu a to se jeste i do hudby mistni skotske dudacke skupiny na chvilicku zaposloucham. Hmmm, docela podareny vylet.

ETAPA C.2

Po trech dnech stravenych v britske metropoli se opet presouvam na sever. Tentokrate nejedu pres noc jako obvykle, coz se pokusim uz nikdy neudelat. Neumite si predstavit, jak hrozne nudny je presun rovinatou Anglii a kdyz uz se za oknem konecne neco deje, tak si toho nemuzete uzit, nebot do te doby padne tma. Nas vecero-nocni prijezd do Edinburgu byl okouzlujici. Hrad menil barvy jako chameleon (ku prilezitost otevreni festivalu byl nasvicen), z ulic se ozyval hlahol a skotsti dudaci opet obstastnovali obecenstvo. Dobra nalada vsak skoncila zjistenim zadneho volneho mista v nespocetnem mnozstvi edinburghskych hostelu a tak mi nezbylo nic jineho, nez opet spat na divoko a to na Calton Hill (kopecek primo v centru Edinburghu s pamatnikem a hvezdarnou - udajne take misto nocnich fetackych sletu, coz jsem ja samozrejme netusila, ale fetaci si zrejme tu noc davali, nastesti pro me, pauzu…).

Takze jsem mela tentokrate tyden na hlubsi prozkoumavani skotskych kras. Stredem me pozornosti se staly Cairngorm mountains, ktere se nachazeji kousek od vychodniho pobrezi Skotska a oplyvaji nadhernymi hrebenovkami a take salaskami (“Bothy”), ktere se za neprizniveho pocasi (tedy - temer vzdy) stavaji balzamem nejen na dusi, ale take promoceneho satstva a vubec veskereho vybaveni… Ale pekne po poradku:

PATEK - vzbuzena hlidacem mistni rozhledny se vydavam na milost a nemilost, ci lepe receno privetivost ridicu. Ano, opet stopuji a celkem uspesne. Na 3 stopy se dostavam do Braemaru (konaly se zde v zari, jen tak mimochodem, skotske hry, kterych se zucastnila i kralovna, i kdyz kladou jako ti ostatni nehazela…). Braemar by se mohl povazovat za horske mestecko, jelikoz sem vede snad nejvyse polozena silnice v celem Skotsku. (ale byli byste zklamani - zadne serpentyny jako na Skritek, ci Cervenohorske sedlo, nic takoveho… jen sem tam trosku pokroucena silnice, coz je ovsem na Skotsko co rici…). Takze vzhuru do hor!!! Jenze clovek, nez se k nim dostane, musi prolezt sice nadherna, avsak hodne bazinata a dlouha udoli (Glen). Mazu si to tedy udolim Lui (Glen Lui), kde se zastavuji zhruba po dvou hodinach v prvni salasce (Bothy), ktera je celodrevena a asi taky nejutulnejsi a nejhezci v celych Cairngorms. Potkavam zde George (pes) a Andrewa (jeho pan), nabizim ceske klobasy a slivovicu a nakonec se spolu presouvame do o neco vyse polozene salasky (Corrior Bothy). Spolecnost sice celkem prisla vhod, avsak slivovice bohuzel vzala za sve a tak jsem po zbytek pobytu byla odkazana na teple cajicky, lihoviny druhych, ci piva v hospodach…

SOBOTA - konecne se dostavam na hreben (Devil’s Point, Carn Toul, Angel’s Peak, Braeriach), i kdyz pocasi bohuzel moc nepreje: mlha, vichr, dest… A tak cely den stravim s mymi ve Skotsku tak vernymi spolecniky: kompasem a mapou. Cestu z hrebene do sedla jsem bez problemu nasla a byla jsem tak alespon na sklonku dne odmenena nadhernymi vyhledy na okolni hory (vsechno kolem neuveritelne zvrasnene - jako na Rodne v Rumunsku - Honzove a Svatko), horska jezera (Loch Einich - 2,5km dlouhe a 40m hluboke) a udoli. Skoda jen, ze ta mlha nebyla o neco vyse, aby se bylo na co koukat cely den. Kousek od sedla potkavam me kamarady (psa George a jeho pana Andrewa), kteri nesli pres hreben tak jako ja, ale oklikou udolim… Stavim stan vedle nich, ale jelikoz zasoby vyschly (Andrew ma jeste tak dva hlty whisky), tak uz neni takova sranda jako predchazejici den a vecerka se kona celkem casne… Celou noc sileny fucak…

NEDELE - pocasi opet moc nepreje (mrholi a nasledne se vse mlzi), ale ja to nevzdavam a opet se na hrebenovku vstric nejvyssi hore Cairngorms a druhe nejvyssi hore Skotska vydavam - Ben Macdui (1309m). Nejaci vtipalci chteli na jeho vrsku udajne postavit 35m-ovy obelisk, aby pry nejvyssi hora byla na vychode a ne na zapade Skotska - nastesti neuspeli a clovek tak muze - pokud mu priroda dovoli - obdivovat tohoto velikana ve sve puvodni nezmenene podobe… Ja to stesti nemela a opet se trmacela pouze v mlze a desti. I kdyz jedno plus to melo. Narazila jsem na skupinku turistu (Peter - komik zijici v Sydney, Brendon - novinar zijici v Parizi, Steve a jeho syn zijici kousek od Braemaru - jinak vsichni (teda krome syna) kamaradi ze stredni skoly v Australii), kteri byli nesmirne prekvapeni, ze vubec nekoho potkali (jeste do dnes, kdybych Brendona neprijela navstivit do Parize, by si mysleli, ze stretli ducha) a k memu poteseni mi nabidli horkou kavu a sandvic. Kluci to po pul hodine obraceji smerem do udoli a ja si to vykracuju zhruba dalsi dve hodiny po zcela jednotvarnem plato (samy sutr, nic vic, vsechno tu vypada uplne stejne… Rocne tady diky toho taky zabloudi spousta turistu ) k Ben Macdui. Kompas a muj orientacni nesmysl me nezklame. Kdyz pak cestou dolu kapanek selze, tak se mraky rozestoupi, aby mi spravnou cestu napovedeli… Zcela promocena se po dlouhem dni dostavam do dalsi v techto horach nejvyse polozene salasky (Hutchison Memorial Hut). Krome me tu jsou jiz dalsi 2 nocleznici (Chris a Charlie - mnou prezdivany Hobit, nebot neustale nad necim horekoval, i kdyz se pak v hospode urcite vytahoval…), ke kterym se jiz za tmy pridavaji dalsi dva (Christopher - ozenen do Nemecka a jeho bratr Sean - Skot skrz na skrz a ucitel v tzv. World School). Travime celkem prijemny vecer prolivany hektolitry caje a kapkami whisky…

PONDELI - pocasi opet nevalne, avsak uz neprsi, jen vsechny vrcholky hor jsou zahaleny do nepropustne mlhy. Jsem doprovazena Christopherem a Seanem kolem Loch Etchachan k Loch Avon (obrovske a snad nejkrasnejsi), kde se za Seanova zpevu (“You’ll take the higher way and we’ll take the lower way” - pry stara skotska pisen) loucime… Ja si to pres sedylko beru udolim Strath Nethy (8 km a 4 hodiny totalni bahnacky) k me v Cairngorms posledni salasce (Ryvoan Bothy). Opet nezustavam pres noc sama: Tede (duchodce a vyrobce drevenych holi), Ros (hornik) a jeho syn Steve. Konverzace trochu vazne na Tedeho skotskemu dialektu, ale nakonec jsme si porozumeli a poharky whisky tomu taky trochu napomohly…

UTERY - bylo venovano sestupu z hor a preprave (jak jinak nez opet stopem) z vychodu na zapad Skotska. Cil: Isle of Skye (horolezci pro sve fantasticke skalnate hory - Culins - zarucne nejvice vyhledavane misto v cele GB…) To se opravdu musi videt!!!!!!!!!!!! Ja bohuzel ten vecer nevidela nic, jelikoz se cely den certi honili (takove privaly deste by si stezi i Praha mohla predstavit) a nasledne se mraky doslova plazily po zemi… Mou mokrou a promrzlou pout tak koncim v campu Sligachan (v srdci Culins), v horke srpse a s parkem Holandanu to pak posleze zapijim (3 piva Guiness) v nedaleke hospode…

STREDA - mlha se trochu zvedla… Ze by blyskani na lepsi casy? Behem dne se mraky sice jeste plazily pres hory, ale pak se unavily a uplne se rozestoupily a vsechny vytrvalce odmenily neuveritelnou podivanou… V te dobe jsem uz byla na pobrezi, v jedne ze dvou salasek (Camasunary Bothy). O nicem takovem se mi v zivote nesnilo… Salaska jednak par metru od more a jednak temer v centru hor daleko od jakekoliv civilizace, zadna asfaltka siroko daleko a jedinou moznou dopravu sem poskytnou bud vase nohy ci pohodli nejake te lodi, ale tech tu rozhodne moc nestavi. Vecer jeste podnikam vylet k jezeru Coruisk (velikanske jezero obklopene nicim jinym nez spicatymi skalnatymi horami) s jednim ze dvou Amiku, kteri tu noc tak jako ja a Harry (Harry nejen tu noc) vyuzili skveleho systemu skotskych salasek. Clovek si pri pohledu na mohutny dreveny trojsteznik zakotveny v zatoce u obrovskeho vodopadu pomalu pripada jako James Cook, i kdyz parek Nemcu, ktery jsme potkali, trapily evidentne jine problemy nez kochani se okolni dech berouci prirodou… Nezna cast teto bavorske dvojky dostala panicky strach a nechtela prelezt zhruba sestimetrovy trosku exponovany traverz, kde sice bylo dost chytu a stupu, ale taky zhruba 20m kolmeho spadu do more, coz bylo na tuto libeznou divcinu trochu moc… Jakekoliv premlouvani by bylo marne a tak, kdyz to nejde po sousi, musi to jit po vode. Ja (radsi jsem to vzala na sebe - muj americky doprovod mel totiz jakousi poruchu rovnovazneho ustroji) jsem Hane prenesla batoh, ona obstastnila hochy mensim stryptyzem a zhruba za 10 minut, jelikoz zadna lod nebyla k dispozici, inkriminovane misto obeplavala. Po teto miniprihode, odpocinku u jezera, a prebrodeni “zatoko-reky” se opet dostavame zpet k nasi salasce, kde nas uz kluci cekaji s nasbiranymi muslemi. Harry slavil sve 40-te narozeniny a krome toho mi take zanesl do mych map vsechny salasky, ktere znal. A ze jich nebylo malo! Harry je totiz jiz nekolik mesicu bez domova a se svym udelem se vyporadava tak, ze se zabydli vzdy na par tydnu v nektere ze salasek, kde je v okoli dostatek zdroju obzivy. Sbira, chodi, lozi, lovi a kdyz ho to nebavi, tak se presune do jine oblasti a zase sbira, chodi, lozi, lovi a tak dale… Ten vecer padlo pul litru whisky a po tri hodiny se varily a pojidaly chutove vytecne muslicky. To byly hody…

CTVRTEK - a sviti, sviti slunce nad hlavou, nad hlavou… Az se z toho cloveku stestim podlamuji kolena. Rano jako vystrizene z pohlednice. Davam srdecne sbohem mym spolecnikum a mazu si to primo od more na 928m-ovy Blaven. Pocasi je fantasticke a konecne si muzu oci vykoukat. A ze je co obdivovat: ostrov Canna, Rum a Eigg, vzdalena pevnina a dokonce i na nekolik desitek kilometru vzdalenou hrebenovku vytycenou pro pristi den dohlednu - 5 sester z Kintailu (5 Sisters of Kintail), no a samozrejme vsudypritomne tyrkysove more. Den si vychutnavam maximalne, dokonce pri sestupu koketuji s myslenkou rochneni se v kaskade jakoby bazenku, ktere tady za staleti reka vytvorila, ale nalety otravnych “midges” (tisickrat horsi nez cesti komari - maji neuveritelnou schopnost vycmuchat lidskou bytost na sto honu a dest ani slunce jim nevadi, pouze za silneho vetru vas nechaji chvilku odpocinout, ale ne na dlouho…) me od tohoto pocinu odrazuji… To radsi smrdet!!! Jeste ten den se presunu z maleho ostrova (Isle of Skye) a pustiny na ostrov velky (GB) a do jeste vetsi pustiny. Od mostu Shiel (Shiel Bridge) pochoduji opet smerem vzhuru do hor. Se setmenim se ocitam kousek pod sedylkem me zitrejsi hrebenovky (5 Sisters of Kintail), kde poprve za cely muj pobyt ve Skotsku prespavam jen tak pod sirakem…

PATEK - leto se konecne i do Skotska dostavilo… S rozbreskem nabira nejen slunicko na sile, ale take hustota mraku, ktere se vsak nastesti drzi pri zemi a nechavaji mou hrebenovku pnout se az do nebe… Nebe nade mnou, more mraku pode mnou a Pet Sester prede mnou… Za cely den potkam jen jedineho clovicka a jednoho zivacka, jemuz bych se byla radeji vyhla, mrchu klistaka. To a muj sestup totalni busi a opet bahnackou vsak nemohlo zkazit muj celkovy dusi povznasejici dojem. Zkratka: PARADA!!!!!!!!!!!!! Bohuzel vsechno ma svuj konec a i ja se musim opet zacit presouvat vstric k mym londynskym povinnostem. K memu uzasu se toho sameho vecera dopravim pres Fort William, skrz Glen Coe do vam z meho predesleho vypravneni zname jedine knajpy vesnicky Tyndrum, kde me zmineny znudeny cisnik seznamuje s jeho kamarady a Zoe (bojovnice Kung Fu z Glasgowa) mi nabidne nocleh v jejim karavanu. Nakonec se nas tam presouva zhruba 12 (travicka zelena to je moje poteseni…;-)))) a prespi zhruba 9 (netusim jak jsme se tam vsichni naskladali).

SOBOTA - S ranni kocovinou, doprovazena kapkami deste (skotske leto tak trvalo zhruba dva dny) opet pokousim me stoparske stesti… A celkem uspesne. V prave poledne ma noha spocine v Edinburghu, kde pred odjezdem meho autobusu udelam zase stejne kolecko (pamatky, hospoda, obchody, parky) obohacene o navstevu “Scotch Whisky Heritage Center”, kde se konecne dozvidam, jak se whiska pali…;-)

Cimz delam velkou tecku za mymi prihodami ze Skotska a lamentaci nad neprizni pocasi… A brzy (doufam, ze to stihnu jeste pred vanocemi;-) napisu o mem slunnem pobytu v Parizi, polooblacnem chozeni po NP Snowdonia a sneznem trmaceni se v Oblasti Jezer…

 

   

Copyright 2000 - 2007 Kosťa Mazal
Optimalizováno pro dioptrie 2,75 na každém oku.
Předpokládaný souhlas s uvedenými údaji je samozřejmostí. V případě výhrad vůči čemukoliv použijte návštěvní knihu s poznámkou.