Těrlické vegáč 2000

Domů
Nahoru



 

Poslední
aktualizace
stránek:

01.01.2007
 

2. - 4.6.2000

Varování !!!

Účast: Barča, Iggy, Vojta, Kosťa, Renča, Kelímek, Housenka, Milda, , Špičák, Iva, Sucháč, Péťa, Klimeška, Jitka, Honza, Džemel, Zdeněk, Hanz, Míša, Šimáno, Katka, Lucka a Hubaldo

 Rok se s rokem sešel a, ať je to k nevíře, někteří jsou opět o jedno jaro starší. Tentokrát los vybral počátkočervnové jedince Igyho s Vojtou, kteří ve svém rodném kraji zajistili na tento víkend chat. A když se k nim ještě zahraniční akvizice Barča a černouhelník Kosťa přidali, bylo zaděláno na velice důstojnou oslavu. Nic na tom neměnil fakt, že účast odřeklo několik známých jmen. Kapli musel doma hostit sudeťáky, tím pádem Šára měla účast zakázánu. Některé věci se prostě podmiňují. Jiní měli zase studijní povinnosti. Dnes již graduovaná Bea, která toho času do sebe soukala vědomosti, kterými posléze rozmetala státnicovou komisi. Absentovala také Sylva, která zase dominovala u zkoušky a ještě někteří lidé,     * samozřejmě Mara s Evčou (zdravím Chomýž)     ale my ostatní jsme byli zde, abychom opět psali společné dějiny. Již dopředu jsme servery bombardovali našimi maily, kterými ti informovaní instruovali ty blbé. Nezbytně nutnou podmínkou na této akci byly, kromě obligátního krýglu, také plavky, neboť tato párty se konala na břehu samotné Těrlické přehrady. Pro nás, kteří jsme do té chvíle považovali za pupek světa rybníček Brčálník, to bylo něco obdivuhodného. 

Tak tady se v pátek 2. 6. začalo vše odehrávat. Příjezd na místo byl vyloženě fakultativní. Postupně, jako švábi na pivo, se v průběhu odpoledne trousily skupinky lidí ze všech koutů republiky. Někteří dorazili vlakem, jiní autobusem či pěšky, byli i tací, kteří neváhali oprášit své „Ukrajiny“. A ty, kteří už nemohli dále, svážel do střediska Igy se závoznicí Jitkou ve své limuzíně. Když jsme okolo páté hodiny vystoupil z jeho ševroletu, byla zde už zformovaná solidní sestava. S pivem v ruce mě přivítali Špičkin s Ivou, Sucháč s Peťou, Hanz, Milda a Míša Michal. Nad vším důstojně dohlížel Herbie, který kontroloval, zda mám ruce v kapsách, zvláště při vítání s ženským výborem. V koutku se potutelně krčil mistr Radegast v elegantní kovové bečce č. 50, který jakoby tušil, že v kombinaci se zákeřným slunkem opět ovlivní naše, jindy seriózní a uhlazené, chování příštích dnů. Vyskytl se první problém – neměl jsem svůj krýgl, neboť do batohu se mi nevešel. Vezl jsem totiž ještě Kolďovy věci, neboť ten se v tu chvíli spolu s Džemelem mučil ve stoupání na 102. kilometru. Naštěstí vypomohl vojta, který někde splašil stylový plastový kelímek, a tak všechno dobře dopadlo. Hanz mi v tu chvíli se svou zavařovací sklenicí jen tiše záviděl. Druhý problém přišel v souvislosti s ubytováním. Přidělená buňka měla do pěti hvězdiček pořádně daleko a to i přesto, že jej místní správce těsně před našim příjezdem vybavil elegantním sektorovým nábytkem. Chudák kvůli nám oželel svou recepci a se slamníkem se odstěhoval někam do ústraní odkud precizně řídil celé středisko – moc dojemné. Náhle ovšem zasáhl, když nám nekompromisně rozházel zbylé dvě chatky. Co tím sledoval tento rádoby člověk, jehož zjev nápadně připomínal kombinaci Freddieho Cruegera, s panem Hydem v reklamě na nebezpečí výbuchu methanu v OKD, se můžeme jen dohadovat. Jisté je, že na hádky nebyl prostor. To se dalo usuzovat z Vojtova vyděšeného výrazu, vždy když se vracel z jednání. Byl celý zpocený a jediné co ze sebe vypravil bylo, že před měsícem ještě takhle nevypadal. Náš dočasný šéf působil jako černá ruka. Zřejmě spokojen s účinkem své vizáže se nás ještě za čerstva snažil dostat do kolen tím, že nám zvýšil o 5 Kč nájemné. Neuspěl, a tak jsme už o něm ten den neslyšeli. Za to jsme slyšeli lákavé šplouchání vln a svištění vleku na vodní lyže. Ta výzva, na kterou jsme se tolik třásli, byla příliš vysoká. Se Špičkinem a Mildou jsme se jali objevovat krásy tohoto sportu. Staří mořští vlci, kteří obsluhovali vlek, se na nás, jako na novice, zprvu dívali pobaveně, zřejmě čekajíce zábavnou šou. Sem tam padla na naši adresu i nějaká poznámka, ovšem po našich brilantních rozjezdech stáhli ocas mezi nohy a dobrovolně šli vrátit licenci. Jen Špičkin usoudil, že jeho čas na vodní lyže ještě nedozrál, a po několika skobách z mola, jen tak na protažení, zůstal raději na souši s ostatními diváky. Zvláště duo fans Sucháč – Peťa působilo, i v té závratné rychlosti, na houpací lavičce idylicky, jako výjev z Babiččina údolí. Pak se konečně objevili naši dva bikeři. Kolďa s Džemeldou i po sedmihodinové cestě dokázali skvěle zahrát únavu. Aby pracně secvičenému divadlu dodali špetku důvěryhodnosti, zašpinili se před dojezdem blátem a prachem na políčku místního zemědělci. Později, pod tíhou důkazů, se sklopenými hlavami přiznali, že více chlastali než jeli. Hovořili něco o 130 kilometrech,. Nebo 130 hospodách? Už ani nevím. V jednotkách jsem měl vždycky bordel. Rychle hupli do přehrady, aby trochu svlažili svá těla, ale hlavně propláchli trikoty notně nasáklé pivem. V zápětí náš řidič slečny Daisy Igy přivezl odněkud Barču s čerstvým panem doktorem Šimánem, takže zahajovací sestava prvního dne byla kompletní. Na osmou hodinu večerní byla jako tradičně stanovena večerka. O nečekaný program se však postarali místní rybáři, kteří zřejmě s vidinou bohatých úlovků přichystali oheň. Jediný úlovek, který jsme však za celý den viděli, bylo lano od lyžařského vleku, které jeden z rybářů zkušeným pohybem zasekl při nahazování. Asi chytal na šroubky nebo hřebíčky. Každopádně s lanem několik vteřin zápasil, než mu, po hříchu, asi pětadvacetikilometrovou rychlostí v hodině spokojeně ujelo. Ale snaha se cení a trochu optimismu nikdy neškodí. Díky tomu jsme se mohli rozmístit kolem ohně a trávit večer tam. Samozřejmě se popřálo oslavencům, kdy přání všeho nejlepšího bylo završeno hozením do přehrady. Hned vedle chladící se bečky, kterou aktivně hlídala Barča, aby neuplavala. Ideální dárek pro každou domácnost dostal Igy v podobě broskvového lubrikantu. Na nějakou univerzálnost však nebral ohled a dal mu s Hanzem pohulit ještě téže noci. Velký ohlas vzbudil kupodivu také čokoládový nanukový dort, který po několika kolech zmizel, a o kterém se mi někdo snažil zákeřně nakukat, že je karamelový (že, holky?). Toto nedorozumění mále skončilo incidentem v podobě mucínu, ale nakonec jsem ten šok ukočíroval. Co se nepovedlo, to se nepovedlo. Každopádně Kolďa s Džemeldou se touto scéno výborně bavili. A Milda jim kvalitně sekundoval. Vše pohotově napravil Herbie, který při cestě na záchod utrousil mucíny přímo za chůze. S každou akcí prostě rostou naše zkušenosti ve všech směrech. A kdo jiný by měl být o krok napřed než náš trenér a vychovatel. Pak Špičkin vytáhl kytaru, zvuk cédéček nahradily naše vokály. Tady bych rád poděkoval svému servismanu Michalovi za jeho bleskové nadmíráky, zásluhou kterých se mi slova sama hnala z úst. Nebyl jsem v tom zdaleka sám. Např. Hanz nás obohatil další lekcí z kurzu romštiny, takže s Kolďou můžeme ve Vítkovicích oslnit dalšími slovičky jako „barevný svět“ a „Rómové hovoří (Oroma vakeren)“ – velice užitečné. Ale především se hromadně pělo až do pozdních nočních hodin, kdy jsme to postupně zabalili.

3. 6. Ráno každý vstával, jak se mu zachtělo. Taky to tak vypadalo. Celé vstávání se, od ranních ptáků až po muchlíře „natáhlo“ do asi čtyřhodinového intervalu, takže slovy „dobrý ráno“ jsme některé jedince zdravili ještě o půl dvanácté. Mile mě překvapil Džemelda, který mě za rozbřesku pohostil čajem ze svého keramického půllitru, o kterém se obával, že praskne. Nakonec praskl, ale čajem to rozhodně nebylo. Idylická scéna za probouzejícího se dne nápadně připomínala reklamu na Douwe Egberts, jen ten popěvek chyběl. Džemelda si hned po ránu musel připadal jako bájný obr Atlas, když na záchodě místo nebes držel na ramennou u zásuvky rychlovarnou konvici kvůli krátké šňůře. Z jeho těžkého údělu jej však po několika minutách vysvobodil kýžený bod varu. Herbie zase marně hledal na cestě své zapomenuté mucíny. S pobavením zjistil, že už jsme je dávno roznesli na svých sandálkách, neboť jsme v tu chvíli netušili, že by nám Herbie házel po nohy nikoli klacky, ale přímo kosy. Ve sportovním rozletu nám chvíli bránil nějaký místní oddíl, jsme museli trpět pohled na jejich plácání. Ale krátce před polednem již nastoupili opravdoví šampióni. Skok na můstku nám byl hned na úvod opět zatrhnut. Vlekaři měli evidentně strach z toho, abychom na můstku s kritickým bodem 60 metrů, nezastínili výkony místních rádobyrekordmanů. V našich silách tušili neskutečné výkony. A pokud by ještě foukl příznivý spodní protivítr z jihozápadu, hrozilo, že svými telemarky budeme ohrožovat koupající se rekreanty na protějším břehu. Proto jsme se museli spokojit se statickou jízdou v kruhu, kterou jsme jen tak ze cviku proložili občasnou finesou. Do vláčku se zkušeně zapojili lyžař Džemelda a létající doktor Šimáno. Jen Kolďa nastavil na tykačku vodní hladině své drzé čelo. Seč dobře instruován, zapikoval to z mola po hlavě přímo do vody. A aby nevyšel ze cviku, tak rovnou čtyřikrát. Zřejmě mu okruh připadal za dvacet korun přehnaně dlouhý. Jízku si užíval především Milda, jež záhy musel lyže vyměnit za šanony s přednáškami a odjel do jihomoravské metropole obhajovat své vědomosti. V poledním parnu nás také opustili Peťa se Sucháčem a Michal. Naopak přijela nebo byla přivezena zubní kolaborantka Katka a také Lucka s Klimeškou. Ty dvě přijely dokonce na kole. Svůj příjezd avizovaly již na pátek, ale zřejmě na trase Ostrava – Tělicko zakufrovaly, neboť do tábora se dostavily promrzlé a pokousané od ledních medvědů. Ty medvědy jsme možná vyfasovali na oběd, neboť těžko lze odhadovat, co plavalo v tom guláši. Každopádně, jak potvrdil i Vojta, bylo podezřelé, jak byl při vyjednávání stravy místní šéf ochotný. Ne tak, když jsme si chtěli z restauračky vypůjčit do chatky pár židlí s vidonou, že tisíce návštěvníků by si pak neměly kam sednout. Zřejmé však bylo, že ty tisíce návštěvníků si výjimečně pro tento den zřejmě vybraly jiný plac. To jsme ještě netušili, že je to jen jeden z arzenálu správcových vtipů. Po obědě se Špičkin, Igy, Herbie a Šimáno jali hrát volejbal a my ostatní se věnovali lenošení, koupání a občas jsme to prohodili lyžemi. Ten den však vlek nejezdil pravda nejplynuleji. Ale to nemohlo zkazit naši pohodu, kterou by se nestyděl ilustrovat pro budoucí generace ani sám Josef Lada. To už byli mezi námi také čtvrtý oslavenec Kosťa s Renčou, kteří hbitě přispěchali z pre-oslavy v Michálkovicích. Tradiční bašta na Kosťově zahrádce byla brzy vyklizena, a tak zmíněné duo se objevilo pro mne až nečekaně brzy. Dokonce tak brzy, že jsme nechca ignoroval Kosťovy telefonáty, neboť jsme v inkriminovanou dobu řádil ve vlnách. O to větěí bylo mé překvapení, které se zdvojnásobilo po té, co nás Kosťa začal krmit zbytky ze své předešlé párty. Myslím tu párty, která byla den předem,takže kvalita a čerstvost potravin korespondovala s tímto datem (vysvětlení pro neznalého čtenáře). To odpoledne začal v místním areálu působit stín nějakého šotka, nebo že by pomstychtivého správce rozčarovaného nad absencí tisíců návštěvníků? Kdo ví. Výsledkem však bylo, že Barča ztratila brýle (hlavně že měla kšiltovku), Herbie ztratil taky brýle, Kosťa nůž. A to jsme ještě netušili, že jsme někoho zasponzorovali volejbalovým balónem a už jsme vůbec netušili, že fotbalový se měl vbrzku poroučet za ním. Zřejmě hned po přátelském fotbalovém špílu na místním plácku. Asi si ho rozhodčí Collina odnesl na památku do Kolína. Odpoledne jsme si proto ještě spestřili vodními lyžemi. Já s Džemeldou i monolyží, k jejímuž zvládnutí se Džemelda dostal patentovaným stylem 2 + 1 kolo za pouhých 60 Kč! Kupujte v TV Shopu! Ale to už jsem s Herbiem pozoroval místní hvězdu Igyho, který ve vestičce putoval na molo. Jako domácí závodník má zdejší trať dokonalo zmapovánu, a tak jsme čekali i nějakou ekvilibristiku. Igy zkušeným okem vybral lyže, nasadil a postavil se bezeslova na molo. Start ze stoje zvládne opravdu jen zkušený harcovník. „To je frajer“, říkali jsme si s Herbiem se zatajeným dechem. A taky že byl. Lano se napřímilo a Igy vystartoval. Jeho bleskový start tři sta z místa překvapil zřejmě nejen diváky, ale i samotné lyže, které se zapomněly jaksi na molu. Zato Igy pleskal břichem po hladině jako čerstvě hozený placák a svou jízku ještě vyšperkoval dvěma plochými vruty nazad než ho asi po dvaceti metrech lano pustilo. Celá šou se odehrála tak rychle, že jsme s Herbiem nebyli schopni slova. „Tak takhle trénuje profík“, vymáčkli jsme ze sebe, když jsme Igymu uznale plácali po ramennou. Když nám skromně prozradil, že dnes jel poprvé, vůbec jsme mu nechtěli věřit. Když jsme ten výkon popisovali ostatním, všichni obdivně vzhlíželi k našemu hrdinovi. Nejvíce však Kolďa, jehož ranní starty se mistrovu podobaly nejvíce. Proto možná s námi nešel na podvečerní tenisový turnaj a raději jel na kole objíždět místní hvozdy, aby si promítl taktiku na další den. My ostatní jsme svým podvečerním programem udělali těžkou čáru přes rozpočet právě probíhajícímu French Open, neboť celá tenisová špička dala před Roland Garros přednost těrlickým kurtům, čímž se neoficiálně staly místem tenisového turnaje roku. Svůj tenisový um zde svedla mužská část pokolení, mezi nimiž se vklínila jediná žena (nevím jak se jmenuje, ale svou hrou nápadně připomínala Hanku Mandlíkovou v době, kdy ještě nechodila s Janou Novotnou). Své souboje zde sváděli Džemelda se Špičkinem, duo Vojty s bratrem, božský Igy, Herbie a Šimáno. Jejich hra nás diváky doslova zvedala ze sedadel. Mezi dělovými servisy, nespočetnými prasaty, returny i hysterickými výkřiky při promarněných fiftýnech se na tribunách řinula jedna mexická vlna za druhou. Mé pocity byly trochu zkaleny podlým trikem místního hokynáře, který mi s vidinou růstu tržeb doporučil ze svého plochého sortimentu zaručeně nečokoládový nanuk, jež už na obrázku svým jahodovým zjevem vypadal dosti bizarně. A když jsem ho otevřel, co myslíte? No byla tam. Takticky nasekaná na malé kousíčky, kterými zákeřný výrobce simuloval jahodová semínka. Provokatérky Barča s Katkou se jen smály tomu zdánlivě zanedbatelnému množství tmavé odpudivé hmoty, které však u nejmenovaných jedinců může vést až ke společenské katastrofě. Ale Hanz stál celou dobu při mně, nebo se alespoň smál míň okatě. Holky pak svou chybu napravily u nás nedostatkovými sušenkami, které Barča krade Polákům. Okamžitě byla jmenována mou exkluzivní dodavatelkou. Já na oplátku jsme se zavázal dodávkou jedněch šortek ze své velkovýroby, jejíž prototyp jsem celý víkend prezentoval na sobě. Stejné množství je smluveno i pro Jitku, která můj model obdivovala nejvíc, samozřejmě celá kolekce bude zdobena unikátním křížkovým stehem – přes to vlak nejede. Jitce jsem celý víkend musel blahořečit za nepřetržitou  dodávku opalovacího krému i s precizní aplikací, čímž mé druhé letošní loupání odložila až na konec zkouškového období. Naši sestavu, která svým hecováním dosahovala neuvěřitelných až disharmonických výšek, samozřejmě doplňovala svým typickým hihňáním i Klimeška, pro kterou to byla jedna z posledních akcí před odletem za louži. S děvčaty jsem postupně putoval mezi dvorci (v tomto případě nikoli prsními), a kochal se hrou kamarádů. Než jsem si dal taky jeden špíl s Herbiem. Dramatický zápas plný zvratů, napětí a neskutečných úderů nečekaně ukončil ve finále můj nazouvák, který nevydržel dynamiku mého doběhu Herbieho čopovaného prohozu. Tak jsem cestou zpět musel odpajdat pěcha naboso. Po cestě do tábora se nečekaně zjevil Hubaldo na kole. Jeho čtyřiadvacetihodinovou sekyru zavinil zřejmě skládací bicykl neznámé značky, kdy Hubaldo byl po cestě nucen často odpočívat. V kempu následovala nezbytná koupačka, při které Kosťa nejprve vyděsil a v zápětí něčím pobavil na břehu si hrající dívčinu. A Herbie mu zatím chtěl lišácky skovat věci, že? Ale pak se dal dohromady a ukázal nám s Džemelem, jak se čistí ráfek. Večer se opět udělal oheň. Na rybáře se už nedalo spoléhat, a proto Vojta přivezl z domu teplé párky a mražený chleba. Hození do vody neunikl ani Kosťa, kterému na zádech mezi již dovezená jelita přibyla další dvě od betonového srázu. Na naléhání Ivy vytáhl Špičkin kytaru a opět hrál jako zamlada, ačkoli jeho prst svítil krví jako rudá záře nad Pacifikem. Měli jsme tak jedinečnou příležitost vyslechnout si dosud nepublikovaný song z Herbieho repertoáru „kamaridkamája“. Poučen z předchozího večera jsem v jeho případě nic neponechal náhodě a proto Herbie po každém hltu piva nebo špiritusu musel povinně přijít mi říhnout na ramínko. Nálada se rapidně stupňovala, neboť pivo docházelo a bylo nahrazováno vícestupňovou lihovinou. Ale nezapomínalo se ani na osvětu. Krátce po půlnoci jsem kolegům medikům, přesně jak mě poučil Džemel, osvětlil problematiku gatismu z oblasti neurologie i s praktickým učebnicovým příkladem ze života. Oheň pomalu dohoříval a postupně jsme já, Igy, Špičkin, Hanz a Hubaldo osiřeli. Společně jsme čekali na východ slunce, když najednou kde se vzala, tu se vzala, stála u ohniště známá postava s obličejem jako vystřiženým z obrázkové příručky plastického chirurga. „Jestli tu do deseti hodin nebude klid, tak zavolám policii“. O půl čtvrté ráno nemohl říct správce nic vtipnějšího. „To je Crusty!“, burácely děti. Už jsme věděli, s kým máme tu čest. Známý klaun a vtipálek nás úplně na několik minut odrovnal. Když jsme byli konečně schopni vstát a otřeli si zaslzené oči, byl Crusty fuč. Později se Džemelda svěřil, že když šel ze záchodu, tak viděl od ohně odcházet siluetu postavičky za cinkotu rolniček. Když Igyho konečně přešly křeče v břiše od smíchu, spadli jsme do bujaré nálady zase, když jsme kempujícím Švédům dělali domácí atmosféru písní „Money, money, must be funny“. Pak  jsem se již vydal na lože, které jsem měl v chatce, již obývali Kouč s Herbiem. Uvnitř bych měl však strach zapálit sirku. S kyslíkovým dluhem jsem se po několika vteřinách vypotácel ven s cílem, že už se tam nevrátím. Jediné, co jsem stihl, bylo vzít si peřinu s úmyslem nocovat na lavičce pod širákem. Mezi šprušlama však na mě neustále táhlo, a tak jsem se nakonec musel do té rychny vrátit. Co se dělo dál venku, netuším, neboť mě ta chabá napodobenina rajského plynu okamžitě uvrhla do limbu.

4. 6. Ráno jsme se probudili do tradičně slunečného dne. Opět fakultativně. Zajímavé bylo, že nejpozději vstávaly naše dvojičky. Čím to asi bylo? Džemeldovi jsme oplatit jeho pohostinnost a nabídl jsem mu opravdu důkladně proležené, řekl bych až přeležené, tvarůžky. Když je pochytal, tak si na nich řádně smlsl. Mám dojem, že jeden na mne dokonce mrkl a druhý zamával. Pak se šlo opět k vodě užívat si poslední zbytky famózního víkendu. S Džemeldou a Igym jsme vyrazili na zahrádku na vyprošťováčka, aby  v tom parnu nebyla žízeň. Objednal jsem tři piva netušíce, že v místní terminologii to znamená tři plnotučné. Tak jsme do toho spadli zas. Ve vláčném stavu plném bezstarostnosti jsme se jali napsat poslední kapitolu naší lyžařské jízdy. Džemel zkušeně na jedné noze očarovat monolyži, takže bez obav může vyrazit na paraolympiádu, kde si to v bazénu může rozdat s hlavou. Nesmí jí ovšem před startem nasadit koupací čepici. Já jsem brázdil vodu za zvuku slovenské lidové „Slovenské mamičky, pekných synov máte“ („slovenské matky, máte hezké syny“ – přeloženo aut.), čímž Barča plnila svou sázku a já jsem regulérně mával. Je to zřejmě jediná lidovka, neboť když jsem se radil s Ivou, tak mi poradila tu samou. Ovšem slova byla precizní a dávala dokonce smysl. Kolďa te den radikálně změnil svůj jezdecký styl. Krkolomné frasny v mnoha provedeních vyměnil za stylově méně atraktivní krouživou jízdu. Tak jsme trávili poslední den ve Vojtově domovině, v jehož průběhu postupně naše řady řídly v závislosti na povinnostech jedinců a cestovní náročnosti. Mezi prvními nás opouštěl Šimáno zjevně dojat, ale na druhé straně potěšen, že má o poznání lehčí batožinu, neboť v tu chvíli bylo nad slunce jasné, že s těmi míči si hraje kdokoli jiný než my. Pět minut před jednou vytasil další joke z rukávu Crusty, když nám sdělil, že do jedné mají být chatky vyklizeny. Zasmáli jsme se té taškařici a už vůbec jsme toho veselého šášu nebrali vážně. Já jsem z kempu putoval o něco dřív, kdy blesková spojka Igy mě dopravil do Havířova na vlak včetně ukázky rodného domu, neboť jsem to ještě bral přes Ostravu. Ač v časové tísni jsem brilantním tahem „svinovská spojka“ stihl vlak, kterým se zbytek týmu vracel do Olomouce. Operativní změnou plánu jsem pokračoval s věcmi, takže jsme víkendovou akci protáhli o posezení u mého kolegy Naftaře, kde místní číšník, sotva jsme přišli, už na nás vyhrál kilo, ze kterého jsme však po hříchu nic neviděli. Nesmím zapomenout ani na tradiční azyl u Kolínkovic krbu, kde jsem byl pohoštěn kaprem, kterého na mou počest čerstvě vylovil pán domu. Závěrečnou tečku jsme udělali na zahrádce před Eskem, kde se sešlo už jen torzo ve složení Kolďa, Hanz, Jitka (ta se tak vyfikla, že i já, právem, jsem si vedle ní připadal jako křupan), Igy, Herbie a Šona. Pozvolna jsme víkend nechali dojet až do jedinečného, epochálního a nezapomenutelného půlnočního závěru – píp, píp, kdy akci završily Igyho cibule.

Šona

Zpět na vrch stránky

Copyright 2000 - 2007 Kosťa Mazal
Optimalizováno pro dioptrie 2,75 na každém oku.
Předpokládaný souhlas s uvedenými údaji je samozřejmostí. V případě výhrad vůči čemukoliv použijte návštěvní knihu s poznámkou.