Vltava 1998

Domů
Nahoru



 

Poslední
aktualizace
stránek:

01.01.2007
 

Vltava 1998

19.- 25.7. (resp. 26.)1998

Varování !!!

Účast: Lucka, Kosťa, Péťa Hubálek, Kelímek, Housenka, Raďa, Šárka, Kapli, Jana Potíšková

Hned zpočátku bych se rád vyznal z neskonalé radosti, s kterou po nejméně třech měsících se opět shledávám s kronikou, o které mě málem přesvědčili, že prvně spadla do žumpy a následně shořela v Lukově. Opravdově jsem ji oplakal a řádně zapil, a pak zase zapil její “znovuzrození”. Ale odbíhám od tématu…

 Ráno – 19. 7.- jsme každý vstávali podle vzdálenosti od trati, s vidinou (ostravskou) 12:34 hodin strávených ve vlaku. ∆

*Ráno 20. 7.    Rosťa si pochutnává na špenátu, tak budu chvíli psát já – Lucka. Moje přípravy na vodu začaly uprostřed týdne, kdy jsem pracovala v obchodě a měla telefonát od Rosti. Nabídl se mi za háčka, tak jsem se ujistila, jestli to myslí vážně, ale on si uvědomil, že néé háčka, ale za zadáka. Tak tak to dopadlo. Minulou středu pak byla tzv. konspirační schůzka u Rosti na zahrádce a pak můj milovaný rodný bratr ještě dovezl barel a mohla jsem vyrazit. Vstávala jsem v 5.40 (Kosťa už v 5.15) a čekala mě ještě o 14 minut delší cesta než Rosťu, protože jsem jela z Bohumína. Rosťa dojídá, tak mu předám žezlo. Čau, teda AHOJ.

Radim: Jsem tak unavený, že nemůžu ani psát (a nemám asi tužku).

∆ Po cestě jsme přibírali další adepty na koupání a snažili se všemožně krátit volnou chvíli. Povídali jsme si, strašili jsme malé děti s mým oblíbeným multifunkčním kotlíkem na hlavě, snažili jsme se usnout, neustále jsme přestupovali (5x), měli střídavě hlad a žízeň atd. atd… Seznámili jsme se s úplně novou Janou, Radimovou souputnicí a háčkem, která je rovněž z Hranic a studuje maso na VŠ chemické. Neustále jsme cestovali s jednou bufkou, která měla na sobě cca 10 kg železa ve všech formách.       * Byla to docela fain holka ale vypadala jako by vedle ní bouchl šrapnel      dokonce dnes s ní i stanujeme v Rožumberoku… (tak prý to je Rožmberk!… No!…). S Radimem jsme nostalgicky přečkali chvíli v odpočívárně v Rybníku, kde jsme spali při přechodu Rakouských hranic při naší anabázi do Bolzána. Byli jsme úplně grogy, když jsme dorazili do Vyššího Brodu. Ve vlaku jsme probrali veškerá naše oblíbená železniční témata jako např. výkaly, zvracení, impotence, CCS, můj pasmích atd. Pánové Kaplan, Kelímek, Hubálek mám vyšlyi blahosklonně vstříc z M.A.S.H.e a ubytovali jsme se v campu pod hrází. Díky své nelíné hubě jsem přeargumentoval pokladní skrze mé karty na slevu na speciální studentskou slevu pro všechny. Rozbili jsme stany a velice jsme si pochalovali Radimův hangár, kde i nejvyšší z nás mohl vzpřímeně provádět strečing. Kelímek nás bavil zkušenostmi s homosexuály a pomalu jsme začali tušit, že dnešní první noc s Housenkou nebude jen tak jednoduchá. Ale prý měl měsíčkovou Indulonou…

Chtěli jsme se uklidnit (což lze jenom skrze pivo) a vyrazili jsme do Vyššího Brodu do Hospody. Z první kluci demonstrativně odešli poté, co jsme dostali zdrba, že přemisťujeme židle (neplatila na servírku ani lekce asertivity a absolutní argumentace). Nenechal jsem se zviklat a vypil jsem Kelímkovo demonstrativně odložené netknuté pivo a až pak jsme (já a Péťa) dohnali ostatní v hospodě „U Andulky“, kde jsme nabrali síly a Tomové i zelené.

Noc byla ale tak průzračná a padalo tolik hvězd, že byl hřích nepřát si něco (spoustu), pročež jsme museli (chtěli) spát venku. U Péti Hubálka to byla rutina – přidal se Kelímek, Lucka a tak museli i já jít spát ven.      *jak musel!?!     Bylo to gesto pro osazenstvo stanu, které nemuselo poslouchat mé chrápání a jelikož jsem si ve Veselí nad Lužnicí ^párek v rohlíku ^koupil, tak i sirovodíkové plyny produkované střevní mikroflorou. Nakonec chrápala Lucka a ta byla i nositelem inovačních informací o sexuálních normách i optimalitách, které pro ni byly v intervalu devíti až desíti hodin brutto soulože. Kratší doba prý svědčí o odfláknutosti a povrchnosti vztahu. Politovali jsme její nápadníky a s nevěřícím kroucením hravy jsme pomalu usli.      *Tak o souloži nepadlo ani slovo a těch 9 hodin se vyšroubovalo hecováním a přihazováním. A začal to Tomáš Kolínek, který říkal, že jeho kamarád zaplatil v bordelu za půl hodiny tisíc korun   **(a na Lucku to bylo příliš málo času…)         Ráno jsme se probudili s prvním sluncem a já byl cca 7 cm od ohniště. Málem bych ještě zapomněl: při stavění stanu kluci odkopli kopačák několikrát do sousedního revíru, kteří mu to potom o půlnoci vrátili zpěvem a „přátelským“ rumem s colou, které jsem se vyhnul simulací spánku.

 

Než jsme se – 20.7. – vykodrcali na vodu, tak mplynulo ve Vltavě spousta vody. Báglů, sudů a pytlů jsme měli nespočet a ani nechápu, jak jsme to vše ukotvili v Lodích. Vyrazili jsme, a byl jsem mile překvapen stalilitou našeho Xi-xlo (na dnešek byl totiž vyhlášen   *Rosťou     čínský den…). Byl to zvláštní pocit být po 345 dnech opět na vodě…  Hned první jez byl na první pohled záludný, ale Lucka byla nakonec ráda, že jsme ho jeli – protože ji ohromně stouplo sebevědomí. Projevilo se to ve vyrovnaném výkonu. Následující jez v Herbertově byl pro nás ve znamení modrých životů a scoutského chování. Pomohli jsme vodákům, kteří přecenili svoje síly a skrytě jsme se smáli převrhnuvšise amatérům, kteří na složitém úseku a za podstavu řeky (22 m3/s a 110 m) předváděli udělávky na 100 a 1 způsob. Kelímek se zvláště hlasil k jedné slečně, která nešťastně sledovala svou zatopenou loď. Byla opravdu urostlá a dobře stavěná (neříká se to náhodou o chlapech?), ale její maník byl nešika. Když už jsme všechny zachránily a nebyla už pro nás žádná práci, vydali jsme se v proudu po boku svých karavanů skrze kritických 100 metrů. V následujícím kiosku jsme dali pár Samsonů, špekáčky (Kelímek jeden po cestě vytratil skrze svou roztěkanost…) a až jsme nasbírali dostatek kelímků k vybírání vody z lodí, vydali jsme se vstříc dalším slunečním paprskům a chladivým dotekům vltavské vody. Zakotvili jsme až ve stanovišti pro dnešní noc.☼Bylo brzké odpoledne a měli jsme možnost volby našeho „lebensraumu“, což nelze říci o dalším dni. Rozbalili jsme garáž a dva vejmínky, pokopali jsme okolní stany balonem (zvl. Druh interpersonální interakce) a vyrazili jsme na hrad, kde od 1248 žili Rožmberkové a odkud podnikali výbojné nájezdy do okolí. Bylo bohužel pondělí, což znamená „Jeden Montag ist geschlossen.“ Opravdu jsme se bránili, ale nedalo se jinak, než jít do hospody. Objevili jsme bezva výčep u řeky, kde jsme se vlezli všichni ke stolu, a kde jsme hráli šipky. Lucka po chvíli vytuhla,     *ne po chvíli, ale na chvíli (to slunce, to slunce!)      protože nebyla zvyklá na tak málo práce za den a lovci (rozumněj chlapi) se věnovali vášnivě hře v šipky. Nikdo mi nechtěl věřit, že jsem ostravský přeborník, ale po 701 mi hold museli věřit. Ale Housenka mi intenzivně dýchal na záda… Unaveni a uondáni jsme ulehli na náš omezený „Ramn“, kde se vetřeli další vetřelci (nevrlí). Já, Kelímek a Lucka pod nebesy nebezskými a zbytek v zapařených a nepohodlných stanech. Lucka rozvíjela dále své teorie absolutního vzrušení a Kelímek teorie absolutní rozkoše.       ☼Ty názvy teorií si samozřejmě vymyslel opět Rosťa = teoretik        Poučil jsem se. Velice. Tom Lucce domluvil rande s vodákem s parukou, ale ta v sebeobraně mně prohlásila rodným bratrem,□ který ji hlídá i když zrovna teď spí (dělá, že spí – byl jsem připraven účinně zasáhnout a chránit Lucčinu počestnost a energii na příští den…).        □A zase kec. Já naopak tvrdila, že Rostík není můj bratr a doufala, že vlasatec si bude myslet, že je právě naopak ným partnerem a odejde. A odešel.      Jinak noc proběhla O.K., poprvé jsem použil superčundrácký kotlík, který ni 3 dny před odjezdem koupila maminka v zastavárně (se super trojnožkou) atd. atd.

 

Ráno 21. 7. Jsme se rovněž probudili až nezvykle brzo, ale na vodu jsme spouštěli až okolo 10:30. Mrzelo mne (nás), že ráno netekla voda ani na WC ani v umývárně, protože nebyl dostatečný tlak v trubkách. Někteří si počkali na reziduální kapky z vodoinstalace, množí si vypláchli ústa vVltavou (nyní trpí žábou…) a jen jeden použil vodu z kanystru. Rozloučili jsme se s učiteli (vychovateli) z ústavu pro neslyšící a retardovanou mládež  (vyprávěli si mezi sebou spoustu zážitků a zkušeností ~ popíšu později – viz milující se a líbající se neslyšící…) a vyjeli jsme se.          

*1. „Byla jsem Ti svědkem situace, kdy se mi dva žáci (hluší) milovali na chodbě, a vůbec jim nevadilo, že všichni chodili kolem, protože byli hluší a tolik do sebe zahledění, že si jich prostě nevšímali.“

2. „Když se mi dva svěřenci líbali, to vVám byl rachot – omi mlaskali jak o posvícení, protože se neslyšeli. Zamyslel jsem se nad tím ~ a přišel jsem na to, že neslyšící a retardovaní jsou v určitém aspektu šťastní lidé…

Zprvu jsme dřeli jako otroci – míjeli kiosek (jeden) – ale nakonec jsme zakotvili u břehu a dali si osvobozujícího Samsona, topinku, Kelímek rakvičku se šlehačkou, přejeli k druhému kiosku (první mi nevyhovoval (nám)), kde jsme ocenili chládek rozestavěné místnosti, kde Rudvar chutnal opravdu pivně; možnost koupě pohledu a Práva (Péťa měl Hermelín a 4 housky – to jen pro pořádek…) a hlavně dočepování našich vodních zásob do kanystrů. Kdyby Dederoňák (Housenka) nezapoměl svůj apartní klobouček na břehu, pro který se museli vracet proti proudnici, tak by náš odjezd byl bezproblémový. Cestou jsme soulodili, což nás zdrželo, ale nám zase pomohlo nabrat vnitřní rovnováhu. Připálili jsme si naši kůži, která nám teď u piva děkuje za ten UV a pálí nás jak čert.

Když jsme projeli jez u Papíren Větší, který byl klasickou propustí (a všude byla spousta cikánů ~ ostravský postřeh), a následně i přírodní jez u skal u Českého Krumlova – ten byl o poznání těžší a taky mi u prdele pěkně cvakalo – tak jsme plynule dopluli do dnešního campu Nové Spolní těsně u Č. Krumlova. Byli jsme osvěženi realitou, že kdo pozdě vstane – pozdě ulehne. Plac na ubytování jsme našli po velmi důkladném průzkumu terénu, ale našli. Lodě jsme jakž takž umístili na příkrém břehu (Lucka objevila díru v naši lodi, která mě co chvíli zaměstnávala vyléváním 20 litrů vody…) a rozdělali stany na stísněném prostoru. Část osazenstva se šla koupat a Lucka, Jana, Péťa a Já jsme se vydali do Krumlova zabrat místo do hospody „u Matesa“ (teď jsem si všiml, že to je moravský sklípek ~ vůbec mi tak nepřipadá). Po chvililince čekání jsme se usadili a začali stolovat, objednávat menu a pít jedno pivo za druhou (hým). Během našeho pobytu u Matesa jsme zažili spoustu zážitků. Opilci lozící přes kladinu nad Vltavou; manželé, kteří po mně chtěli, abych jim vypočítal přepočetní pomněr mezi vodkou s džusem a 12° pivem a hlovně ty WC.  Pánská WC byla tak málá, že prostě musím popsat jediný možný způsob vymočení. Představte si: nohy do široka rozkročené, podbříšek i s příslušenstvím neanatomicky vytrčené vpřed, přicho a hruď prudce zakloněna a naopak krk a hlava vytrčena vpřed. Ovšem vpřed tím stylem, že nad pisoárem je žárovka 100 W, která Vám z těch vlasů udělá kadeřavé kudrny. Prostě ekvilibristika a jóga na entou. Teď zrovna 2. skupina paří s nějakými opilci, což jim připadá velmi úsměvné, až do samého dna. Výsledek sdělím ráno.

Lucka: Je 00.15 (tedy už středa) a my pořád (neřád) sedíme u Matesa.

Kosťa:  0:27 ~ naše Vodko-Džuso-Pivo dvojice odchází a loučí se. Tvrdím jim, že Organizmus je organismus a alkohol je alkohol. Prý je to věčná pravda. Nezbývá, než souhlasit. Platíme. Je to komplikované.

 

Kluci se vrátili v 2:30, ale já neslyšel už ani Lucčino přání dobré noci, protože jsem byl uondán. Jo, Tomové chlastali zelenou a vůbec se chovali velice prasátsky… To už bylo 22. 7., tedy středa. Ráno, ač jsme nikam nespěchali, nás probudilo slunce. Kelímek spal na loži, které mu podkuřující háček úslužně přichystal.         *tak to se musím ohradit (jelikož se cítím velice poškozen na cti). Tvoříme s Kelímkem prostě řečeno dokonalou symbiózu. Kelímek (jeho slovy) by mě za nic na světě nevyměnil (dokonce nevyvážil zlatem). bů,bů,bů…prostě doják na n-tou. Zatímco Rosťa bledne závistí a může si o takovém háčku jen zdát. Teď jen může počítat a propočítávat kurz, v jakém si mě (tedy miliónového háčka) pořídit. I když nemám pro ti tobě nic, kolegyně Lucko. (ba naopak). Ale…         Ráno jsme si šli s kluky začutat fotbálek abstinenti x alkoholíci, a ač absťáci měli posilu v podobě pětiletého Martině (který byl opravdu dobrej…), jsme je se zkráceným dechem a šlachami rozstříleli obrovským rozdílem 4:5.      *a co první zápas 10:6, Kosťa&spol? to jsi zaspal?      Byl to předem jasný match s nedramatickým průběhem. Okoupali jsme se, přičemž jsme zažili spoustu legrace a jali jsme se sytit. Oběd byl systémem – co komu zbylo a čemu procházela záruční lhůta. Odpočinuli jsme se, přicemž jsme zažili spoustu legrace a jali jsme se dobývat Český Krumlov. Jádro bylo malebné a jak se vyjádřil Housenka – velice turecké. Prohlédli jsme si jez, který nás čeká zítra (90 % neúspěšnost při průjezdu v dvou s nákladem) a prohlédli jsme si zámek. Prováděl nás jeden průvodce, který se tvářil jako by se celý život živil vtipnou kaší (s notně prošlou záruční dobou), za což bych mu ztrhl (po konzultaci s profesionálkou Luckou) všech 5 bodů.  *→já si myslím, že to byl docela sympoš. Zvláště ty by‘s měl být spokojený, vždyť artikuloval kvalitně.         Zámek to byl ale hezký a mám takový nejasný dojem, že jsem jej už někdy navštívil. Po kultuře – jako ostatně vždy – jsme zamířili k Matesovi, kde nás přivítala útulná špeluňka s Kozlem a jídlem. Popřáli jsme Housenkovi k narozeninám (dostal policejní pendrek a čepici) a pustili se do jídla.        *No, byl jsem velice překvapený hoch. Všem mocděkuji, bylo to velice dojemné, málem jse m se rozbrečel, i kdyžsi na takové formality příliš nepotrpím. Jo, měl bych takový malý zlepšovák. Jestli i příštírok budu slavit narozky na vodě, vemte, prosím Vás, více děvčat!!!           A jelikož jsem už dojedl a konečně jsme (jsem) se dostal k reálnému času zápisu, tak bych se rád rozepsal o maličkostech, které tvoří náš pobyt na vodě charakteristickým. Např. to, že nám (Já + Lucka) teče jako jediné lodi do lodi voda. Legrace přitom je, že my máme zrovna úplně novou loď. Dalším momentem je nepoučitelnost Radi, který neustále jezdí s nohami mimo loď. Zatím se mu to, pravda, nevymstilo, ale ten zítřejší jez vypadá slibně… 

Housenka: No, jako nováček si myslím, že to bude brnkačka (při nejhorším se vyklopíme), ale zatím to neříkám nahlas. Ale háčkové jsou podle mého nazoru dostatečně poučeni o sjízdnosti tahoto jezu. Aleto bude až zítra…

Teď sedíme v pohodě vlahé teplé podvečerní doby v restauraci u Matesů (toulaví psi se vrátili do své boudy), podrobnosti budou sděleny ještě později. Teď se zde rozvíjí zajímavá debata o potratu (konečně zajímavá debata, po zkušenostech s politikou), kdy Kosťa hájí práva o nevinnosti (nezaujatosti, nevědomosti, neznalosti či nechtěnosti) u chlapců, proti kondomové teorii Kelímka. Je to dosti ožehavé téma, já vím, zvláště když mám Kelímka chránit před neřestí, pověřen pPeťou. Jde o to, kdo je za nechtěné těhotenství zodpovědný. Rosťa viní jednoznačně ženy, když nedovolí, aby si kluk vzal bla, bla, bla. (citace). Teď zasáhla i nervózní Šárka svou teorií o teplotních rozdílech.        *To není moje teorie, ale teorie mého bývalého učitele práva (byl v nějaké šílené sektě).     **No, hned od začátku se‘s mi zdála nějaká poznamenaná          I Kappli se zapojil (bohužel svůj názor vyslovil příliš rychle vzhledem k vycvičenosti mé ruky, či myšlení mého mozku). Bylo to však asi chytré, protože všichni dokola výrazně kývali hlavami na souhlas. Nakonec přispěl ještě Kelímek do placu historkou s jeho „sličnou“ kamarádkou (převedeno slovy třistapadesátkou…). Chudák dívčina.

Po té začal někdo v hospodě hrát na kytaru, a tak jsme okamžitě kontrovali našimi vypalovačkami typu sukýnka bílá, ještěrka a další i když měl místní, slušný, světem neotřelý čišník, ale pohoďák měl problémy. Ráďa už byl v tahu, a tak basovali pouze (teď se nebude hodit pád) pět vokálů. Holky si však zanotovaly při klasických melodiích, a tak debata o nevzané kytaře skončila ve ztracenu, i když Janča mohla předvést své umění. Bohužel chyběl nástroj. Pak se vzdálili Péťa, byl totiž hodně unavený (fotbal totiž hrál skvěle a bojoval), navíc svou dávku si prý vybral již včera. Škoda. Ale pak to přišlo. Ohňostroj na počest svých narozenin mi opravduvzal dech. Spleť gejzírů, vodopádů, hvězd, sršidel a ostatních atrakcí byl vskutku ohromující. Po strhujícím představení nás opustily další dvě slečny Lucka s Jančou. Samotné v pošmourném tmavém městě je sice strastiplné, směr však znají a v nejhorším případě jim pomůže můj obušek (myslím k zahnání nepřítele). Pomaličku začínáme s Kelímkem přitvrzovat. Stůl se už zelení.

Kosťa: Kolínek s Housou šli dovnitř a nechali si od kytaristy zahrát „tu našu moravskú“. Sou to chlastmetři jako hrom. Kelímkovi stačí jen 2 zelené a je jako drak z Olomouce. Housenka má ale narozeniny, pročež je vše dovoleno. Hola hej!!!!

Šárka: právě jsme se přesunuli ke stolu k nejlepším zpěvákům ve hospodě (dokonce hrají na kytaru. Všechny chlapy vůbec nezajímalo, že jsem málem zůstala sama u stolu. Spíváme o „cirhóze“ a „paradentóze“. Celkem veselý večer.     Housenka: Spíváme se sice píše s Z, ale dnes je dovoleeno vše. Ale Šáru jsme o samotě nenechali. Teď to rozjíždíme uvnitř v hospodě, a pěkně s muzikou. Budějovičáči nás však nechatina moment o sanotě, a tak pod vedením Kelímka a Šáry jsme si s Kosťou, Kaplim zanotovali naše oblíbené vypalovačky. Je to skvělý večer, přidávají se i skvělý duo místních číšníků.

Kelímek je našrot Þ 00:27 hod 223. 7. 1998.  Š.

Mám nat na to nárok. Mám 10 12° pil a 5 zelených. Kelímek            ten na to

Na sračky na sračky to je vůle má a jak nejsém na sračky tak to nejsem já  

Housenka: ­tohle je Kelímkův příspěvek. Ale byl to ten večer on. Když se asi deset minut zapomněl na záchodě sedíce na míse, musel ho obětavý Kappli dotáhnout zpět do lokálu. Kelímkovy slovy: když jsem to ze sebe vypustil, tak to na mě přišlo. Mělo to prý spád jak vodopád. Pak se z ničeho nic vypařil beze slova Kosťa. On sice tvrdí, že odešel se slovy o placení jídla, ale na to si bohužel vůbec nepamatuji. A tak se kalilo bez něho. Ostatně s postupem času ho nahradila větší část osazenstva hospody. Asi ve dvě hodiny začal náš triumfální návrat do kempu. Hokejová výprava z Nagana se proti nám jevila jako partija střízlivých školáčků. Kelímek, podepřený dvěma sloupy v podobě Kappliho a mne (ale spíše, zaklesnutí do sebe jsme se podpírali navzájem, neboť i Kappli to jaksi těžce nesl) celou cestu mlel, že je mu blbě, a každých padesát metrů to chtěl zapichnout se slovy ať ho tam necháme, že se mu tam bude spát dobře. Já jsem se pokoušel tvářit velice střízlivě, aby měl Kelímek ve mně důvěru, že do cíle dojdem. Šárka celou cestu způsobně cupitala za nama s dvěma taškama plnýma nákupu (což je ve dvě hodiny po půlnoci divné a kdybychom ji neznali, tak si troufám říct, že až podezřelé). Možná se nás chtěla stranit, každopádně s těma taškama vypadala jako mamina, která vede své tři ratolesti z školky. Ratolest Kappli jí přitom zpíval Kurva hoši gól a Nagáno, takže celý Krumlov nás rozhodně nemohl bez zájmu ignorovat. Spáčům jsme prostě nedali šanci. Situaci jsem trochu pozdržel tím, že jsem stratil policejní čepicu. Ale jak jsem si ji odložil, tak tam na té křižovatce v pohodě ležela. Když jsem se připojil zpět ke skupince, zjistil jsem, že situace se stává podstatně kritickou. Už i Šárka se musela opírat o Kappliho, aby z těch schodů nehodila Rybu. Chvíli jsem postrádal Kelímka, než jsem ho uviděl vytuhlýho v jednom z výklenků. V cestě nám pak stálo kritické místo v podobě Pavoučího mostu. V rozestavění 3 + 1 jsme ho však propluli s bravurou. Uprostřed mostu jsme se s přehledem vyhnuli spícímu Ráďovi, který tu slitej jak žok usl bez ohledu na pavoučí kámoše. Nebo to nebyl on? Na konci mostu nás čekalo milé uvítání v podobě dvou kolegů z řad Policie ČR, obor městská. Marně jsme se snažili dělat neviditelné, zmerčili nás. Něco na nás remcali, ale Kappli je zkušeně poslal do prdele. Šárka ještě zaprovokovala slovy „Dobrý večer“ a mohli jsme pokračovat dál v krasojízdě. Došli jsme v pohodě s úsměvem na líci. Nacpal jsem Kelímka k nám dostanu, což byl opravdu heroický výkon (Ráďa říkal, že to vypadalo jako když ožralej policajt dusí zfetovanýho chuligána). Vyděšený Péťa se nezmohl ani na slova odporu. Kelímek si ještě vyžádal protekční místo u vchodu (aby to měl prý blízko exitu, kdyby šel v noci zadělávat na ranní pizzu) a pak jsme usli spánkem spravedlivých.

Pozn. k ř. č. 5 slovo „vyděšený“ od P.H. (E208): Slovo „vyděšený“ zcela neodpovídá skutečnosti, spíše by se mohlo říci „překvapený“. Opravdu mě překvapilo, že student VŠ se může zlejt jako to hovado a chodit tak pozdě z oslav narozenin svého kamaráda (také studenta VŠ, jenž se taky navoltoval) a šlapat po tvářích svého spícího slušného kamaráda.     *Ale nikdo další už tam přece nebyl, Péťo

 

Ráno jsme se - 23. 7. – budili v opoznání jetějším stavu.       *ať žijí vyjímky      Nejhůře to nesl Kelímek, kterému se honilo hlavou ještě dvojpár zelených a kdoví kolik piv. Taky nám pěkně trvalo, než jsme se z kempu vykodrcali. Než se všichni okoupali, dospali, sbalili, umyli, najedli, atd. atd. tak bylo poledne a my – jako jedni z posledních – se vykodrcali (mnozí jeli cik-cak). V Krumlově nás čekaly 4 jezy. Dva se přenášely, ale dva jsme si vychutnali. Ještě když jsme projížděli kolem přístavní krčmy „U Matesa“, zvolali jsme kamarádské „AHOJ“, ale číšník Kozel si nás nějak nevšímal. Asi litoval včerejší pařby, kdy to trochu přepískl. Pak už přišel jez J., na který jsme se těšili celou cestu. Byl to ten přímo pod zámkem a byl chutný. Studovali jsme ho pečlivě a nakonec ho všichni zadáci (háčci by moc ječeli…) sjeli. Jen nerozlučná dvojka Romy a Tomy jeli spolu a taky jim ten románek na jezu patřičně nevyšel. Alespoň jim ten chlad vyhnal kocovinu z hlavy. Teda, to nevím jistě. Co vím, tak to, že hospůdka „Rumyší díra“ měla dobré párky, exotický balkánský slaný sýr a pro Kelímka Koně v trávě (rum + zelená). Pak už jsme prásklyi do kočárů a otrockým tempem jsme mířili ke zlaté Koruně. Tentýž nápad mělo spoustu vodáků. Potěšilo mne ale, že tentýž nápad měl i Ondra Hejma ze Žlutého psa, s kterým jsme se mimochodem už setkali jednou na Vltavě a jednou v hospodě. Proto si mohu dovolit prohlásit, že letos jsme pařili s Ondřejem Hejmou. Našli jsme si docela velkej flek a s Housenkou a Kapplim jsme šli do lesa na dříví. Tušili jsme, že to nebude nic snadného, ale takové komplikace neočekával nikdo z  nás. Asi po 400 metrech brutálmě prudkého stoupání, během kterého jsme nenarazili ani na jehličku, jsme přešli pole a až v malém remízku jsme sbírali malé větvičky. Po usilovné mravenčí práci, která nás stala litry potu a popálené nohy od kopřiv, jsme sestoupili do základního tábora. Naštěstí nám „sousední oheň“ věnoval pár polínek a základní rozpálené poleno, které mělo být základem pro náš oheň. Oni si na něm ale dělali asi 30 kuřecích čtvrtek (což nám pochopitelně bouřilo chutě…) a my si na něm ohřáli jen vodu na čínské a instantní polévky. Pak už jsem s Péťou a Luckou spěchali na divadelní představení Erbenovy pohádky „Živá voda“ v podání studentů 3. ročníku DAMU. Bylo to v areálu klášteru v Zlaté koruně a bylo to úchvatné. (pozn. přepisovatele – tento text (viz výše) šel přečíst jen s pevným žaludkem, protože v originále je na něm rozmáčklá moucha, která se dochovala i s vlastní krví       *­ toto je moucha (resp. její pozůstatek) z Boršova nad Vltavou, který po 1. Varování zabil a rozmázl PDipl. Ek Petr Hubálek. Budiž to memento pro další hmyzí jedince, že to Péťa myslí vážně… P.S. Děkujeme Vám pane ministře školství za to, že jsme se díky Vám mohli setkat s tímto úžasným člověkem ~ P.H.           Inovace plné necky; živelná studentská radost; zapojení malých dětí do hry ~ no prostě jedním slovem – nádhera. No a pak ten vodotrysk na závěr …. Jak jsme se vrátili, tak jsme si s Péťou dali po dvou pivech a přidali se k našemu ospalému teamu, rozesetém kolem ohně. Doklimbali jsme večer do spámku, kdy jsem zažil Lucčino zpívání ze spaní a mikrochápot.

 

Dostávám se už konečně k posledními dni naši anabáze, a to k 24. 7. Kelímek nás opustil při spouštění na vodu, a vydal se vstříc Svatbě kohocsi z rodiny.      *ten Kohos ®to je h – z rodiny má být v budoucím čase, protože to je ségra od Peti.       Poučeni včerejším pozdním vyplutím jsme vyrazili o poznání dříve. Nečekal nás ani jeden jez (nakonec 2 jezy), ale už od noci nás provázel déšť. Plulo se nám proto o poznání depresivněji, a navíc nás čekalo celých 20 km. Jelo se ale šipko a byla to opravdová radost z pohybu. Teda, kdyby nám neteklo tak šíleně do lodi. Ale i to se dalo překonat. Stavili jsme se v simulaci kiosku, kde ale měli bobový salát (ale už ne lžičky protože prý „Jsou v oběhu“). Byli jsme ale tak vlhcí a zapaření, že jsme horký čaj přijali s povděkem.

! důležitá událost, o které se Kosťa nezmínil. Dopoledne před posledním výjezdem konečně Péťa vytáhl foťák a udělali jsme vůbec první* fotku výpravy. Po hříchu zatím poslední.  Teď nám nezbývá, než se na ni třičtvrtě roku těšit.           *a asi i poslední (já se to dočetla později)  **No jo, dočetla si to později. Chudák háček.     *ty zkušený zadáku!!!    **Toš to je pro mě rutinní záležitost     *CHA, CHA, CHA!      ** Jaké máš právo, abys se smála zadákovi háčku?     *HÁČKOVSKÉ!     **Háček, sáček, prasáček!      *Ü oprava: PLAVÁČEK   **Ne opravdu jsem se teď nespletl. Lucka = prasáček.    *tak tos přehnal, hrdino!    **za pravdu se každý bije, ty prasáčku. Teď jsem si přečetl poslední větu a musím se Lucce srdečně omluviti, a vzít svá předchozí neuvážená slova zpět. Je to prasáček. Ale ten nejlepší.

Potom už jsme jenom přenesli jeden jez a blížili se k Boršovu n. Vltavou. Kemp se jmenoval „Poslední štace“, tak nevím, co mám od tohoto večera očekávat. Lucka mi navíc slíbila koupit pivo (prý abych si v noci moc nedovoloval, ale spíše si myslím, že spíše proto, aby(ch) si mohla se nnou dělat, to co chce…).        *ÜRosťa je egoista.     Každopádně jsme vybalili a zadáci sveszli lodě pod železniční most, od kterého jsme je donesli na nádr. Vyplnili jsme 7 formulářů po 4 kopiích,        *Této činnosti se obětavě ujal Kosťa. Byl, ale fakt, že jediné co věděl bylo jméno hl. organizátora Tomáše Kaplana        naložili lodě a vyrazili do hospody. Na zahrádce jsme si dali 8 smažáků a přesunuli se do kiosku v kempu. Před chvíli nám tu rozsvítili vánoční svíčky a už notnou dobu nám tu voní grilovaná kuřata. Housenka jedno zašel objednat. Už se na něj těšíme.      *Tak z těch kuřat nakonec sešlo. A to díky mně. Já si totiž všimla, že nestojí původně hlášených 25,-, ale 45,- + chléb a tácek. TAK PRD!          Rozebíráme nostalgicky uplynulé dny a bavíme se o tom, kam pojedeme. Zda na Konopiště, či na Hlubokou. Ta kuřata Housenkův kamarád prý strčil slámku žábě do zadku a půstil ji po vodě. Housenka má obecně dobré kamarády. Zrovna jsem si měřil teplotu kolen, a mé levé koleno má minimálně o 10° stupňů více než koleno pravé. A to jen proto, že to levé každý den znovu domlátím jako sviňa. Po 5 dnech vypadá jak z východní fronty po ofenzivě SS. Skrze okno jsem strašil malé děti, ale dělali si ze men mne šprťouchlata a vůbec se nebály. Fakt asi nemám žádnou authoritu.

Vsuvka: A já už jsem jel celou štreku sám na místě zadáka. Prostě s přehledem ukážem co dovedem. Kelímkova škola se nezapře. Díky, můj učiteli. Housenka      *Při této cestě Roman spotřeboval prý 1/3 půlkilového balení lubrigačního gelu (nevím jak se to píše). Takže učitel se nezapře. Romaův blažený usměv hovořil sám za sebe. Prostě s přehledem.

Lucka: A jak si potom drze dovoloval na háčky, ale my se nedaly. Ale musím uznat, že „Šóna není člověk, Šóna je bůh.“ (Jsme polyteisté.)  Radim: Šóna z plaváčka popřil na kapitána

Kosťa: V noci jsem sice chrápal, ale asi v 3.45 se z hospod vracely zborcené výpravy anarchistů a tatíků, kteří pěli songy a posléze – upadnuvši v spánek – přechrápali i mé unisono.

 

Za rozbřesku ~ 25. 7. ~ jsme bleskově balili a úprkem za pět minut dvanáct jsme naskočili do vlaku do Budějovic. Byli jsme obarelováni jako blbci a byli jsme rádi, že v Budějkách jsme měli hoďku času. Já lítal jak blbec, protože jsem přebaloval své 3 sudy, protože jsem 2 poslal do Ostravy i s přebytečným proviantem. Musel jsem si koupit pvoči lístek do Ostravy na příští den, pak mi zas nevyšly peníze na barely, tak jsem vyběhl do té vesnice Budějky, ale za…né Dějky nebyly sto mi poskytnout bankomat. Jedem mi kartu sežral, div jsem ho musel prosit, aby mi ji vrátil, druhý mi ji ani nepřijal a až třetí – úplně – prdeli – od KB mi blahosklonně 200,- vydal. Pak zase běh do nádru, tam mi už vyprodali pečivo a jelikož jsem nesnídal, tak měôto fakt štvalo. Ale co, celý tento den je podělaný (zatím) a naruby, ale čím hůř, tím lépe. Jo, a koupili jsme si noviny a zjistili, že jsou opět povodně ve Východních Čechách. Minule padla vláda a předminule onemocněl president. Och, jak úzce jsme spjati s osudem ČR. Rozloučili jsme se s Péťou a posléze i s Jančou a zbyli jsme už jenom 6. Vpadli jsme do vlaku na Hlubokou n. Vltavou; obsadili půlku vozu proviantem a po chvíli vypadli ve stanici, která mi , Raďovi, Tomovi a Péťovi připomněla naši anabázi do Bolzana. Naštěstí jsme na nádru mohli nechat přebytečný proviant u hodného pana PUDra a vydali se hledat camp. Po cestě jsme se stavili v Cafe Baru, kde asi majitel čistil prachy, protože tam nikdo nebyl a přesto očividně prosperovali. Dali jsme si poháry a pár piv – začalo chcát (prostě jsme si mysleli, že soused Petpa zalívá zeleninu) a Raďa nasadil čepku, à-la Lawrence z Arabie. V poledním žáru jsme se tak dobelhali k mostu přes Vltavu, odložili jsme ženy a proviant a vydali se do dvou směru na průzkumn.

Nakonec jsme se sešli a vyrazili na Hlubokou. Mým spásným nápadem bylo požádat slečnu na parkovišti o pohlídání zbylého majetku po dobu naši návštěvy na zámku. Zámek to byl impozantní a průvodkyně velmi fundovaná. Jaká to změny oproti Českému Krumlovu… Žáci Kaplan a Hlavačka po celou dobu vyrušovali nemístnímy poznámkami, ale budiž těm barbarům odpuštěno.        *Lezla ni prdel z gatí, prý to bylo dost vidět. Příšli jsme náhodou na to že Kapli je přímým potomkem posled. mojitelů Uhluboké. Novíce jme zjistili, že ve zdejší knihovně mojí knihu od J. V. Plevy mMalý Bobeš, ale v německém překladu Der Kleine Bobesh.       Po odpočinku v zámecké zahradě jsme si šli zpět do podhradí pro bágly a navázaly jsme kontakt se slečnou parkovišťkou.   Pokecali jsme a na doporučení jsme usedli do hospody „U Růžku“. Najedli jsme se a pak se hladově vrhali na zbytky ostatních konzumentů. Vrcholného grifu dosáhl Raďa, který se najedl i z obrané kosti.     *Měl jsem hlad a navíc jsem nebyl sám kdo dojížděl, že Kosťo. A vůbec se nejednalo o kosti, že Kosťo. Tomáš pak dojídal po Šárce (prý i dříve, když spolu nic neměli).         Sedíme tu a bavíme se se slečnou z parkoviště. Dochází nám peníze. Zato pot ne.

 Věnování a pozdrav:

Mám malý problém zapamatovat si všechna jména, ale nechám si je nadiktovat, tak že Radimkovi, Tamáškovi, Kasličkovi, Housence, Šárince, Lucince přeju všechno nej nej (ne to je blbost to se přeje k narozeninám), přeju vám ať se máte pořád fajn!

                                                                  Veronika PACHOLOVÁ

                                                                    MUNICE 67

                                                                    HLUBOKÁ n/VLTAVOU

                                                                   373 41

*Byla to skvělá holka. Asi jí napíšu včetně své zpáteční adresy a budu doufat, že odepíše. No to jsou mé osobní pocity a ty tu nepatří. Fakt je ten, že měla pěkné kolo a sama byla pěká pěkná a skvělá.     ¬Nenapsal, ale nevadí

 Rozloučili jsme se a šli jsme se okoupat na místní koupaliště. Bylo to luxusní koupaliště odpovídající významu města Hluboká. Začalo ale po chvíli pršet a my se začali strachovat o naše dnešní suché hlavy při spaní. Lucka uchránila naše bágly a my se zatím nasomrovali do sprch. Oddávali jsme se dlouhotrvající a toužebně očekávaném sprše o teplotě 40° C. Byla to extáze. Dokonce jsme si tam umylyi i zuby, což už vypadalo méně orthodoxně, ale překousli to. V dešťové přestávce jsme přešli na naše dnešní stanoviště. Byla to opuštěná alej u Vltavy s rybářem a uleželou trávou. Rozbili jsme HQ a prděli a smáli se.

Radim: Co se toho koupaliště týače, měli tam plytký bazén. O tom jsem se přesvědčil, když jsem skočil vzducholet. Půl metru hloubky to nemohlo zbrzdit. Narazil jsem smi pěkně kolena, ale byl jsem šťastný protože jsem se stal opět člověkem.

Kosťa se zbláznil a šŠárka zešílela. Škvor je škvor – (zde je obrázek hmyzu – jako) ¬ Šárčin škvor.

Kosťa: Usínali jsme už za notně vydatného deště a jelikož jsme neměli řádně vypnutý stan, měli jsme oprávněnou obavu o průsaku celty. Splnilo se. Prvně mi navlhlo rameno, následně celé záda a Lucka se svěřila, že její nohy jsou rovněž zvlhčilé.        *Ü Zase kecá. Měla jsem vlhký spodek spacáku.       Oba jsme celou noc oka nezamhouřilyi. Jenom housenka se zabranou půlkou stanu si hověl.

Housenka: Máš, Kosťo, velice liché představy o půlce stanu, každopádně pět piv se ti vzdálilo na hony daleko, jelikož úkol jsi nesplnil. Ale usnul jsem v pohodě. Ještě si pamatuju, jak se Kosťa cukal, pak se cukla i Lucka (ale šíleně), a pak už nic …

 

26. 7. – probudili jsme se do deštivého rána. Ze snu mě probrala vzrušená debata mezi Kosťou a Luckou. – asi fakt nespali, i když Kosťa skoro celou noc nechrápal. Nedali jsme mu šanci lehnout si na ráda. A tak to celonoční rozjímání odnesl promočením pravé půlky zad. I Lucka se svěřila, že má vlhký spacák – posléze byla poražena v debatě o to, kdo první vstane.      *Ý moudřejší ustoupí.         Splnila i svou světskou povinnost, a šla vzbudit Kaplanov, který se do té doby nořil v tichu. Kdo by pak chtěl spát, ten by skrz Šárčiny histerické skřeky již nedostal možnost zabrat. S plným močákem pak odběhla na vyhlídkový záchod do křoví. (prý s vyhlídkou na hlubokou… - ale co tím myslela, se můžeme jen dohadovat). Po té se ze stanu vynořila ochrana zn. Ráďa a nakonec i malý zu Schwarzenberg. Následovala rychlá očista, balení, ještě jsme stačili ulehčit zemědělcům pole o pár kukuřic k snídani, a mazali jsme na vlak.

Kosťa: Snídani bych trochu přiblížil: 1 a 1/4 řádku čokolády Křupino, kterou skvělí a filantropičtí Kaplanovi zakoupili večer a dali ráno k dispozici, 1 műsli tyčinka a 1 a 1/2 kukuřičného plodu velikosti propisovačky.       *to byla propisovačka jako Brno           Na to, že večeře byla ještě bídnější (1 prášek proti alergii a tkanička levé kanady), dost chabý pokus o povzbuzení metabolismu. Když jsme na nádru v Hluboké přeorganizovali všechny sudy, batohy a jinou veteš, tak jsme dojeli do Budějic, kde po hodině jsme se rozloučili s Capllany, kteří odjeli směrem k povodňovým oblastem. Musím Tomovi pochválit opravdu precisní a dokonalou organizaci letošní vody a rád bych vyjádřil obdiv k jeho obětování se. Díky hrdino.

Já se mezitím vydal do toho maloměsta Budějice, abych našel obchod (v neděli), který by byl sto nás (mne) nasytit, a to s podmínkou solventnosti 36,- Kč. Po 11/2 hodině jsem asi v 3 km vzdáleném obchůdku utratil 35,- Kč za sýr a trochu rohlíků. Teď tu sedím v čekárně; poslední příslovečnou korunu v kapse (Housimu dlužím 2 piva {za 4 rohlíky a 1 párek v rohlíku}) a čekáme na vysvobození v podobě vlaku do Ostr… ehm Bohumína.

Radim: Já bych jen dodal, že jsme po procházce Českými Budějovicemi, které mimochodem vypadali jak po výbuchu narazili na Death Metalovou skupinu „Suicider“ u níž exceloval hlavně borec s klarinetem a borec s pozounem. Obecenstvo tvořiliy hlavně dříve narození lidé v oblecích. Se svými ohozy jsme vypadali pozoruhodně.

Zaujala mě také reklama na erotický časopis Strip Redakce se musela myslím hodně masírovat když do podtitulu dala: Jedinečný world fucking magazine (magazine v angl. Překladu znamená zásobník do pistole takže tuhle reklamu nechápu) Někdo mi to hold musí vysvětlit. Možná Roman by věděl…

Lucka: Já bych věděla: magazine znamená i časopis, víš.       *¬ Neříkej

Housenka: To je jen tisková chyba. Původně tam mělo být FUČING – magazín pro čtenáře s větry.

Radim: Nebo pistol pro prostřelce světry (tzv. větroplachy [Mr Proprds]).

Kosťa: Jedeme už příliš dlouho, proto můžeme sledovat změny v chování posledních 3 členů gruppy. (Housenku přejel vlak v Kojetíně. ~ budiž tomuto pseudozadákovi kolej s pražcem lehká…). Lucka si nasazuje víčko od barelu a hihňá se, já (sebekriticky uznávám) se blbě culím a vrtám a Radim propadá sdtřídavě depresi a nostalgii na časopisem Střelecká Revue.

Následná defragmentace na nádru v Hranicích znamenala osekání gruppy na poslední kompletní posádku a to mne a Lucky. V melancholickém rozjímání jsme svorně a s rukou v ruce dorazili do Ostravy. A zde taky naše letošní vodácká anabáze končí.   

Zemřela Vltava – Ať žije Dunajec!          Ahoj!        Kosťa

 Velmi se omlouvám čtenářům, že dopisuji o X (čti iks, ne deset) let později do posvátného textu naší první kroniky, ale nemohu si odpustit nezkritizovat Kosťovu pseudoobjektivnost. Všichni jsme se z předchozího textu dověděli, že jen Kosťovi teklo do lodi, že nedostal k bobovému salátu lžičku, že má jedno koleno studenější než druhé a možná i …, ale že jsme - já, Tom Kolínek a Janča Potíšková - málem umřeli na sluneční úžeh, to by zůstalo  budoucím generacím utajeno. Navíc jsem měla zácpu a bylo mi fakt blbě. A poletech by mě nikdo nelitoval? Tož to né. Tak to jsem chtěla říct.  

Zpět na vrch stránky

Copyright 2000 - 2007 Kosťa Mazal
Optimalizováno pro dioptrie 2,75 na každém oku.
Předpokládaný souhlas s uvedenými údaji je samozřejmostí. V případě výhrad vůči čemukoliv použijte návštěvní knihu s poznámkou.