Makov

Domů
Nahoru



 

Poslední
aktualizace
stránek:

01.01.2007
 

...aneb Předškolní motivačka

10.9.-13.9.2000

Varování !!!

Účast: Kosťa, Kelímek, Šárka, Lucka, Housenka, Milda, Iggy + Petra, Špičák + Iva, Klimeška,  Džemel, Jitka, Zdeněk a traktorista Milan

 

10. 9. 2000 Letní prázdniny uběhly pekelně rychle. Jindy krizová situace však letošní rok měla pomyslné světýlko na konci tunelu v podobě chaty, jak se v reálu ukázalo chalupy, u Igyho. Již měsíce dopředu jsme plánovali tento okamžik, kde jsme se měli všichni střetnout po tříměsíčním odloučení, které většina z nás tak špatně snáší. Jako ukázkový příklad slouží Kappli, jehož prázdninová samota dohnala až k pomatení mysli, což se projevilo tím, že nejel. Za to drtivá většina ostatních celebrit, alespoň podle předběžných telefonických kontaktů, měla být na místě. Odjezd předvoje byl naplánován na nedělní odpoledne z olomouckého nádraží. Pro tyto akce jsme se neobvykle do Makova (to je na Slovensku) dopravovali autobusem, což nám značně přistřihlo křidýlka, ale zároveň dávalo nepatrnou naději, že převážený alkohol s námi v nedotčené formě za hranice skutečně dorazí. Část výpravy tvořili Ostraváci já, Kosťa, Šára a Lucka s tím, že na olomouckém ÚANu doplníme medickou squadru. Předpokládali jsme, že doktoři nebudou úplně komplet, neboť Igy se Špičkinem již připravovali půdu na Slovensku a někteří měli vyjednaný příjezd až na pondělí. Pohled na nástupiště byl však více než žalostný. Dvě stařeny a důchodce.

*Tím nemyslel Housenka doufám mne a Lucku a Šáru ?

V první chvíli jsme se zhrozili, co s člověkem mohou udělat dny volna, ale věc se vysvětlila – nebyli to oni. Ale nebyli ani tam. Naděje nám svitla, když jsme zjistili, že náš autobus nejede z avizované patnáctky, ale sedmnáctky, avšak výsledek byl téměř totožný. S přibližováním se doby odjezdu jsme nabývali stále silnější dojem, že si z nás někdo vystřelil a že se žádná chata nekoná. Prostě si z nás medici udělali prdel. Podezření se začalo téměř rovnat jistotě, když jsem asi pět minut před odjezdem snad ze zoufalství zavolal Herbiemu, a přistihl jsem ho doma na záchodě, ze kterého ho k telefonu musela vyhnat Bea. Ujistil mě však slovy, že ostatní jedou až o půl čtvrté. Jelikož však bylo půl čtvrté pryč, tak mě vůbec neujistil. Pak se vše vysvětlilo, kdy ostatní měli z blíže nespecifikovaného důvodu dorazit v pondělí večer. Tak naše osamocená miniskupina vyrazila a byla zvědavá na zítřejší výmluvy.  Leč netradičním dopravním prostředkem, přesto jsme neodolali a ve slunečném dni otevřeli Šářino víno. Kosťovo víno nikdo otvírat nemusel, neboť to se otevřelo samo v jeho batohu, takže vymidlený Kosťa rázem smrděl jako vinohrad. A těch octomilek…Nehledě na to, že za chvíli byla zmáchaná také podlaha, takže zadní část busu nápadně připomínala sekci vinného sklípku. Sluníčko však pálilo před nedokonalou napodobeninu kouřového skla, takže za chvíli nám to bylo jedno. Navíc Šára vytáhla svou buchtu (uprostřed však byla nevábně hnědá) a my byli navýsost spokojení. Ne tak Lucka, která nechala svůj zelený sotůrek na podlaze a po zbytek cesty z něj větrala aroma zkvašených hroznů. Po očku jsme ale sledovali zastávky, neboť měl přistoupit Džemel. Předchozí den mi nahlásil asi čtyři alternativy, přičemž dvěma jsme ani neprojížděli, takže jsme byli neustále ve střehu. Už jsme to začali chápat jako další z lékařských triků, když se v Rožnově konečně objevil. To bylo přivítání. Víno teklo proudem, buchtě jsme nedali oddechnout a rozhodně jsme cestou nemlčeli. Tímto stylem jsme bravurně profrčeli hranicemi a vysedli v Makově před hospodou. Nikdo z nás nevěděl jak dál, jen Džemel tápal v loňských vzpomínkách, leč nedostatečně (neboť 15 km chůze nás nemohlo uspokojit) a tak nás napadla nejrozumnější věc – pokračovat v hodokvasu. Ani jsme to nestačili pořádně rozbalit a objevil se Igy se svým kočárem, kterým nás dopravil na chatu. Co chatu! Velikou chalupu i s hospodářskou budovou, kterou Guňkovi postupně již několik let rekonstruují, čímž vzniká moderní aréna pro naše akce. Že by další tradice? To jsme v tuto chvíli ještě nemohli tušit, i když loni se tu odehrál nultý ročník, ale v polovičním obsazení. Každopádně základ jsme tvořili již od příjezdu. Kdo letos tvrdil, že se švestky vůbec neurodily, minul vyšší Kolčov velkým obloukem. To pocítili ihned Igyho rodiče, kteří se zde neprozřetelně zapomněli při vyorávce brambor, kdy s námi ještě před odjezdem museli žahnout několik paňác slivovic. Velice milí a sympatičtí lidé, kteří lišácky kryjí své panákování německou espézetkou. Po několika kolech se k nám připojili také Špičkin s Ivou, kteří Felinou dorazili z Bytče, která je prý hned za humny. Sestava pro dnešek byla kompletní. Připíjecí smršť byla vskutku vražedná, čímž jsme ctili jméno zdejší obce Vyšší Kolčov. Výkony nás všech byly totiž velice vysoké. V nastoleném tempu jsme pokračovali až do setmění. Bylo jen otázkou času, kdy celá obec bude usínat za rytmu Hráče nebo Reklamy na ticho, které Igy pouštěl z kazeťáku. Na řadu přišel i tanec, kdy u světového čísla, při kterém jsem Ivčinou hlavou zavřel dveře od auta a to vše v brilantní rybičce, by závistí zbledl i Michail Baryšnikov. Pak jsem v kotrmelcích vymetl svah, poté co mi Šára podkopla nohy, ale to jsem zjistil až ráno podle zeleného trika. Spali jsme tak, jak jsme si lehli. Menší problémy měl jen Kosťa, který až na druhý pokus byl ženami vpuštěn do Modrého salónku. Ale jen pro tuto noc…

11. 9. 2000 Ráno jsme drželi basu se všemi pracujícími, neboť jsme vstávali neskutečně brzo. Když jsme o půl osmé vstal, vítal mě Džemel, jenž si u bečky piva vychutnával ranní kuropění. Spal jsem tak pěkně, že jsem ani nevěděl, že spal také v kuchyni. Poklid mého spánku potvrdila také Lucka, neboť jsme prý ve spaní spokojeně mumlal. Lucka naopak zaspala, neboť vstávala, pro ni strašně pozdě. V osm hodin. Dopoledne jsme se rozloučili s Ivčou, kterou k odjezdu přinutily studijní povinnosti. Vezl jí Špičkin, čímž totálně vyvrátil informaci o vzdálenosti Bytče. Za pět hodin musel dojet snad až na Ukrajinu. To však po příjezd vehementně dementoval. Zřejmě cesta byla samá serpentýna, samá křivka, samá jáma – snad i několikrát zapadnul. My ostatní jsme si konečně mohli vychutnat krásy okolí a s pivkem v ruce meditovat o všem možném a taky o našich prázdninách. Někdo byl v Řecku, někdo v Pobaltí, ten v Bulharsku, onen dal přednost domácím luhům a hájům, neboť bulharská měna je levá. S příchodem poledne a pocitu hladu jsme se vydali do lesa opatřit si nějakou potravu. Na pořadu dne byly vejce s hřibama. Jako praví přírodní lidé jsme procházeli jehličím a hledali kýžené klobouky. Les skrýval mnohá překvapení, leckde i s papírem, leč hřibů se jaksi neurodilo. Až vzal otěže hledání do svých rukou Igy a jako pravý domorodec zatížil své konto nejvíce zářezy. S pocitem radosti, že na kořínky dnes nedojde, sám připravil oběd. A že to neměl jednoduché, o tom svědčí fakt, že Šára s Kosťou nejí hřiby, zatímco Lucka neholduje cibuli. O panenčnosti zdejší krajiny svědči i fakt, že zde není telefonní signál. Slova, že i u červené branky vyplodí mobil ztěží esemesku, zněla jako pohádka. Odpoledne bylo vyloženě vařící. Igy v euforii z obědního úspěchu sbalil Špičkina na nákup a pak se několik hodin kuchtilo. Na plotně se to pod jejich rukama počalo hemžit krmí nevídané úrovně, chutí, kvality a vůní. Vím, o čem mluvím. Byl jsem celou dobu u toho, neboť jsem exkluzivně jen pro tento účel škrabal brambory. Abychom v kuchyni neuschli, o to se svými dodávkami piva střídali Džemel s Luckou. Kosťa po desetihodinovém nočním spánku (suverénně nejdelším) dal mezitím přednost pro změnu opět spánku. Po chvíli ho následovala také Šára. Spala klidně, což je pozoruhodné, neboť Kappli podle biokalendáře měl ten den dělat v Jablonném pěknej čurbes, při kterém nebylo místo na věrnost. V podvečer dorazila střela z Boskovic narvaná k prasknutí neboť bílý (červený?) Combík kromě řidičky Peti vyplivl ze svého nitra také Kouče, Jitku, Mildu a šéfa zájezdu Herbieho. To bylo radosti‘ Nad výmluvami ohledně absence jsme však nakonec přimhouřili oko. Prošly jedině ženy, kdy Peťa ukecala Jitku a šly spolu chlastat – to se vyjímečně dalo tolerovat. Ale naposledy. Neboť zdejší alkoholový sklad rozhodně nezel prázdnotou. Herbie zase obratnými triky vyloudil na paní Kolínkové Koučův pas, jenž pak Koučovi nabízel k opětovnému odkupu společně s několika zlevněnými letenkami, čímž by získal cenné body do tabulky distributorů. Jelikož však ve Vyšším Kolčově není letiště a Kouč by se z Ruzyně neměl na chatu jak dostat, povolil Herbie ze svých vyhlídek na Prodejce roku a přizval Kouče alespoň na palubu Petina fára. Se Špičkinem jsme ihned vyhlásili soutěž O největší pizzu, neboť v původním plánu bylo, že tentokrát nebudou rozhodovat pouze barvy, ale bude se i měřit. Aby si potenciální účastníci nemohli stěžovat na nedostatek materiálu, podávala se po všech stránkách vyvážená specialita Igorkův šulínek sapečený v Peťově zadečku. Včetně polévky. Aby se nikdo nehádal, ale hlavně aby tento sen všech kuchyní zbyl na všechny, jedlo se po dvojičkách z jednoho talířku. Jen my s Džemelem, každý u vlastního, jsme takticky mlčeli, když nějaký místní matematik udělal z dvanácti lidí lichý počet. Škoda vrhnout takovéto krmě. Zvědaví jsme byli zvláště na Herbieho s Kelímkem a také Mildu, neboť všichni tři byli opět po delší době samotincí na akci. A že jsou Herbie s Kelímkem pro takovou situaci zrozeni, to již ostatně dokázali ve Stříbrnicích. A taky že jo. První úspěch hlásil kolem desáté Kouč. Hodnotící komisi však situaci zkomplikoval tím, že pekl na dvou místech; pizzy malé, zato hutné. Také ostatní bojovníci nezaháleli, leč pro tento večer marně. Avšak asi čtyřista okolo bydlících Slováků o nic nepřišli. Kulturní vložka byla opět na pořadu dne. Zpěv i tanec a ne ledajaký. Po několika flaškách alkoholu různých druhů i akcelerací na paloučku krokovaly i ženy. Když jsem vyšel na verandu, mohl jsem si vychutnat pohled na kachní tanec, v němž dominovaly hlavně Šára s Luckou, zatímco Špičkin tančil housera. Ale Mazurka měla grády. V některých chvílích by se asi Poláci nestačili divit, co že to vymysleli za tanec. V noci se zásadně změnil spací pořádek. Na vině jsme byli trochu my kuchaři a servírující v jedné osobě. Zapomněli jsme totiž, že maso (je jedno jestli kuřecí nebo sójové) + Kosťa = třaskavina. Nekonečný arzenál smradů nás pronásledoval od večeře po nadcházejících osmačtyřicet hodin. Kdyby zde na pozorování byla nějaká komise, musela by se zákonitě za tu plejádu prdů objevit na světové scéně místo Nobellovy Kosťova cena.

* Tak tady se důrazně ohrazuji proti takové populistické generalizaci. Jak už je neblahým zvykem tak se na mé bohužel nikterak excelentní pověsti přiživují nejrůznější prďoši a smradotrousi, kteří o to vehementněji významně při svých únicích ukazují na mne. K čemu mi je jejich omluva v zákulisí  a v soukromí, když jejich pověst skvétá a ta má se ze dne ne a ne hnout…Takže prr s tou generalizací, jo !

Z této krizové situace vytěžil Modrý pokojík, kde pro Kosťu nečekaně nezbylo místo. Ženy jej vyměnily za Jitku, která jen v noci mumlá ze snu, jak odečetla Lucka z jejich úst. Kosťa si tedy našel flek přímo uprostřed v chodbičce, takže se jeho baryton rovnoměrně rozléhal celou chalupou. Lehací pořádek doznal změn také ve východní cimře, kde se role obrátily a místo Špičkina se kupodivu na jedné posteli mačkali Igy s Peťou, zatímco vedle Kosti na chodbě bylo dostatek místa…

12. 9.2000 Opět jsme v posteli dlouho nevydrželi. Alespoň většina, tedy 83,33% osazenstva chalupy, tj. pro méně chápavé 10 z 12, tj. pro ještě méně chápavé že dva chybí. Snídaně proběhla stylem co dům dá. Já jsem byl již klidný, neboť nemohlo dojít k incidentu z předchozího rána, kdy mi myši snědly salám. Ne že by snad myšky zdrhly, i když po Kosťově okupaci chodby, kde bych se bál zapálit sirku, bych se jim ani nedivil, nýbrž salám nebyl. Nedlouho poté nebyla ani bečka. Záchrana však přišla nikoli shůry, ale ze sklepa, kde si pan Guňka schovával lahváče pro Střejčka Příhodu. Jelikož Střejčků Příhodů zde bylo několi, lahváčky, ze sklepa chutě ubývaly (10 Pilsnerů a 6 Radegastů). S Igyho dovolením, samozřejmě, které jsme si vymiňovali nejprve nesmělými prosíky pod zavřeným okýnkem, recitací, přes drzé žádosti až po výhrůžky. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se ani neráčili doprošovat a nosili v pravidelných intervalech po dvou nábojích. Původně jsme zamýšleli ulehčit sklepům jen o pár Urquellů, s postupem času se však zaprášilo nejen po nich, ale i po zbývajících Radegastech. Zásluhou toho si však v sedmém kole mohl Kosťa do notýsku připsat osmistou letošní čárku. Kolem poledne jsme, stále v deseti, vyrazili do několik kilometrů vzdálené hospody. Zabloudit jsme však nemohli, neboť nás celou cestu doprovázel věrný přítel Napoleón. Nehledě na to, že jsme se vezli rychlou traktorovou spojkou. Sice až na druhý pokus, ale přece nás traktorista Milan dopravil za mohutného halékání až na místo určení. Původně strašně zaneprázdněný, dal pro dnešek práci vale a zbytek dne pil s námi. V hospodě i přidruženém obchodě jsme zručně kombinovali mezi jednotlivými měnami, neboť jen hrstka z nás vlastnila slovenské valuty. I v naší povznesené náladě nám kalkulace dávaly jasně najevo, že valutový přepočet místních obchodníků nepatří k nejvýhodnějším. Co se dá ale dělat, člověk přece pít musí, alespoň dva litry denně. To ví nejlépe lékaři. Ale na druhou stranu, proč se nepředzásobit. Sluníčko svítilo, a tak jsme se vyvalili na mezi, kde jsme měli zajištěny exkluzivní dodávky pěnivého moku, ovšem s příslibem, že všechny krygly vrátíme. S Džemelem jsme se vrátili do časů malého Bobeše a proháněli obruče. Jako náhražka nám posloužila ocelová tyč a několik pneumatika z traktoru. Slunce pálilo, na což doplatil Kosťa, který metal sudy ze svahu dolů, avšak zkušeně přeskočil vykopaný rygól, do kterého jej zákeřně navigoval Džemel. Pak Kosťa ve stínu hospy vytuhl s jedním okem otevřeným. * Tady bych rád poděkovat ryzí kamarádce Lucce a škaredě se zamračil na ty mediky, kteří nepoznali hypervitaminózu od prachbídného ožralství.... Nás ostatní mezitím deptal obecní rozhlas. Jako světlo na Pavlovovy psy do nás pořád dokola bušil stejné lidové melodie na počest nějaké Márije. Po několikátém opakování se dokonce dostavil i podmíněný reflex. Na rozdíl o slintajících hafáků jsme neustále situovali do hospody jednu objednávku piv za druhou. Po několika hodinách se konečně objevili i Peťa s Igym a kupodivu bez postele. Nedlouho na to jsme se rozdělili a Milan nás nadvakrát dovezl nahoru. Byli jsme totiž tak nalití, že by nás vozíček všechny ztěží uvezl. Již tak měl letitý traktůrek s námi co dělat. Náš bezpečný dojez pozichroval Kosťa, který při vymotávání se z paloučku skopl ze zídky jeden krýgl. Později se dušoval, že pro štěstí. A když Milda přesným direktem sejmul i druhýho, byla pojištěna i cesta druhé skupiny. Na chalupě jsme se však dlouho neohřáli, neboť jsme měli na večer slíbenu romantickou projížďku traktorem po zdejších hvozdech. První se volantu ujal Mika Igy. Brilantně krosil zatáčky, kličkoval mezi výmoly, dvakrát šel málem do hodin. Nás dalších pět spolujezdců přiváděl v úžas. Já jsme dojetím i plakal. Nebo to bylo vyřazenou palubovkou, která mě celou cestu ryla do zad? Snad. Ale Igy jel neustále na hranici možností. Ne svých, ale spíše traktoru, neboť při zařazení dvojky to vypadalo, že každou chvíli vypadne motor. Nakonec nevypadl, ale na šesté rychlostní prémii chcípl. Nebyl sám, neboť po Igyho dynamické jízdě brzda-plyn odešla spojka. Ke slovu se tedy dostal náš tým mechanika-individualisty. Za neustálého opakování „Túto robotu poznám!“ se Milan jal odstranit z této strojovny všechny neduhy. S Enrykem jsme do chalupy běželi pro světlo, aby servisman na tu robotu dobře viděl. Snažili jsme se před ostatními tvářit zdrceně a dodat tak situaci určitou dramatičnost. Naše uslzené a zkroušené obličeje však, jak jsme se dověděli později, vyjadřovaly, že se „jen“ něco stalo Igymu, a tak, jak nám sdělila Lucka, jsme nikoho nevyvedli z rovnováhy. Převodovka nakonec povolila, a tak jsme se nakonec vrátili na kolech. Další testovací jezdci se však za volant již neposadili. Ten večer, ač to ještě netušil, se za volant neposadil ani Milan, neboť svůj truck zaparkoval dole před chalupou a šel s námi zapíjet, že jízku přežil. Samozřejmě nezůstalo u jedno sklenky, takže za moment za neustálého „Túto poznám!“ s námi džemoval u známých melodií. Vědom si domácího prostředí loudil na kytarovém mágu Špičkinovi nějakou slovenskou píseň. Z počátečního žadonění přešel až k lichotkám, kdy Špičkinovi lichotil tím, že vypadá jako Jožo Ráž. Zamlčel již však, zda před plastikou nebo po ní. Najednou se nečekaně vymrštil a pravačkou likvidačním zákrokem uklidil ze zdi můru, která nám v místnosti dělala společnost. Tím jsme s Jitkou přišli o zábavu, neboť jsme se do ní trefovali vrškem. Na sklonku života jsem nechal můře vyniknout v hraném klipu Kamaridka Mája, kde za zvuku tohoto songu měla možnost předvést několik mimických kousků. * Kdy Housa se svým neodolatelným úsměvem držel můru za již ochablé křidélka a simuloval vitální funkce můry...Prostě boží...Po tomto čísle, jak zjistil Herbie, ještě klepala nožičkou. Zřejmě si vymiňovala skandovaný potlesk, který se stejně dostavil. Džemel tradičně s potutelným úsměvem pozoroval okolí. Stejné to prý bylo i přechozí večer. Po půlnoci (to už jsem spal) kluci předváděli před ochozy plných ženskými striptýz, zatímco Džemel jen s lehkým úsměvem rekognoskoval. Na výzvu rozparáděné Šáry k odhození módní róby jen se sklopeným zrakem poznamenal: „Já ne!“. I teď ožil, až když jsme skóroval v soutěži mucínů a s ďábelským smíchem odběhl se Špičkinem měřit. První vytuhl Kosťa, což však nemohlo zůstat bez odezvy. Po několika minutách spánku byl nekompromisně přivlečen zpět do kuchyně a postaven před výzvu v podobě myslivce, neboť Napoleón už byl vypit. Igy zase nepřipustil moji samotu a zpříjemňoval mi pobyt v kadibudce verši z Puslínkových dobrodružství. Špičkin zase v jedenáct hodin, když mu někdo vypočítal, že do ranního odjezdu mu zbývá ještě sedm hodin, bezstarostně zavýskl, a ještě několikrát naplnil svou číši. Kosťa podruhé vytuhl. Ani teď mu nebyl dopřán klid, neboť lékaři se na něm jali zkoušet močopudnou spánkovou reakci, na vodní podnět. Nakonec se spokojili s pupendem, aby v zápětí třetí trik přidal Enryko. Zavíral dveře Modrého salónku, a smál se, jak spící Kosťa roluje po podlaze. Pak byl rozloučen Milan, který nebyl schopen ničeho, natož nalézt cestu domů. Aby nedostal doma vynadáno, že zapomněl na pískovišti kyblíček, bábovičky, ale hlavně traktor, odvezl mu ho Igy až před stodolu. Jednak ho měl zajetý, ale především měl asi o osm promilí méně než Milan. Menší problémy údajně byly jen při parkování, což ani nepřekvapuje, neboť traktor postrádal brzdy. Zastavením s ručkou v protikopci však Igy tento detail s přehledem vyřešil. * Ono postavit traktor na zadní, to umí jen špičkoví řidiči z Kurvine... Dbajíce na svou životosprávu jsem před dvanáctou opět ulehl. Co se v kuchyni dělo dál mi v tu chvíli bylo srdečně jedno. Vůbec jsem nevnímal, když po mě Kouč hopsal a už vůbec ne, když mě vytřepával ze svého spacáku. Však taky dostal řádně zabrat, když neustále paňákoval s děvčaty, zatímco ony švindlovaly a kopaly do sebe jen poloviční dávky. Ale i to se na nich hodně odrazilo. Zvláště na Šáře, která s vidinou non-stop  tahu hecovala usínající družstvo do chlastání, aby nakonec slevila ze svých představ a na hodinu zalehla. * Předtím si však - světe div se -nalévala štamprle ÚPLNĚ SAMA, taková latentní abuzérka to je, ta naše Šára.... Zřejmě již nebylo co pít. Vypité láhve stály všude možně jako němí svědkové toho, co se tady v průběhu předchozích hodin odehrávalo. Po takovém nářezu by nemohla kulhat ani stonožka…

13. 9.2000 Ráno nás přivítal poloprázdný dům, neboť Špičkin se svojí eskadrou v podobě Džemela, Herbieho a Šáry již za kuropění prchli před úklidem. Museli ještě pro Ivču do Bytče, jelikož ten den měla na osm hodin v Olmiku zápis. Museli vyjet hodně brzy, neboť do Bytče to trvá strašně dlouho… My ostatní jsme pozvolna rozjížděli den. S vidinou úklidu jsme ho nerozjížděli moc rychle a takticky jsme čekali na přítomnost pána a paní domu. Ti si dali načas, a tak jsme stačili i vystřízlivět. Kvůli úspoře vody, zřejmě aby zbylo na šúrování, jsme se tři dny nemyli. Za této situace byla Petina historka o nějaké paní, co se několik měsíců nemyla a pak onemocněla, oni jí odvezli do nemocnice, tak ji umyli a ona umřela, více než alarmující. Chalupu jsme ale nablýskali k nepoznání. Dělba práce fungovala báječně. K odpolednímu jsme vyrazili. Peťa Kankunenová v jednom a Mika Igy ve druhém voze rozvezli nás ostatní do všech koutů naší vlasti – bezpečně, takže na další akce budeme v pořádku připraveni. Včetně Šiškiny…                                                                                                                                                                  

Zpět na vrch stránky

Copyright 2000 - 2007 Kosťa Mazal
Optimalizováno pro dioptrie 2,75 na každém oku.
Předpokládaný souhlas s uvedenými údaji je samozřejmostí. V případě výhrad vůči čemukoliv použijte návštěvní knihu s poznámkou.