Čenkovice 1998

Domů
Nahoru



 

Poslední
aktualizace
stránek:

01.01.2007
 

EXPEDICE „ČENKOVICKÉ OSTŘÍ“ 98

14. 2. 98 (Valentýnský termín) – 19. 2. 98

„Tělo v Čenkovicích – Duch v Naganu!“ – Prdel v chladu – Kosťovy prdy všude!

Varování !!!

Účast: Lucka, Kosťa, Housenka, Raďa, Šárka, KapliKelímek a Péťa, Mýdlo, Raďa Keler, Verča Klesová a Katka  

Nebyl by to zápis do kroniky, kdyby nezapočal alespoň dva dny před odjezdem. Nuže tedy, ve čtvrtek 12. 2. byly vloženy velké naděje mnohých z nás. Spousta chtěla, aby v tento den zkončily jejich zkoušková peripetie; a spoustě (2) se to splnilo. O to více soucítím(e) s ostatními, ale zároveň jim věříme, že s tím vším nebudou mít větších problémů. Každopádně i dílčí úspěchy/neúspěchy se musí zapít a je třeba rozdělit nákupy jídla (nevím proč jsem nebyl tímto snadným úkolem pověřen?…), promyslet spací (ve smyslu odpočinku) strategii (radil externista Kolek) a vůbec se informačně vyzbrojit do litých bojů s všelikými živly. Kdyby atmosféra v horách pokračovala a gradovala, tak jako ve Spolku, tak se nás odtamtud vrátí dvakrát tolik…

Počasí by podle oficiálních údajů nemělo přát zimním radovánkám, ale dovedete si představit Šáru v roce 98 bez lednového podmražení v mauzoleu? Já tedy ne. Navíc mám celkem obavy ze stavu svých jaterních buněk, které po takovém azylu v budově s televizí a litry alkoholu, nemusí být zrovna záviděníhodný.

14. 2. 98 v 645 jsem vyrazil z Ostravy vlakem směrem – postupně na Brno, Cheb, Hanušovice – a cestou jsem přibral Mýdla ve Svinově. Toho jsem v 530 budil telefonem jako erosenka, ale Nagano mu bylo milejší a já přišel s křížkem po funusu.

15. 2. „Kurva Jirko, to je vůl. Tři fíky už mohl dát!“ „Kdo nedá dostane.“ „Já to seru.“ „Myslím, že to bude 12 : 0 dneska.“ A tak podobně. To silnější (hlavně v řečech) pohlaví sleduje hokejový zápas ČR : Kazachstán. Zrovna vyhráváme, ale když padl 1. gól, „poskočila“ obrazovka Þ řev jako bychom prohrávali. Holt smůla hoši. (15. 2. 1998 – 10:55 a.  m.)

Ještě zpátky ke včerejšku. Zábava ve vlaku byla na velmi vysoké úrovni (chytání prdu do hrnečku atd.) a cesta nám rychle utekla. V Jablonném jsme batohy a všeliký proviant v obchodě Tomovy maminky. Doma jsme potom zblajzli vynikající guláš s hráškem (což překvapilo toma a já zkolaudoval Tomův nový počítač. Celkem super, ale ten chaos na harddisku, tss, tss…

* „Moje všetečné ručky si nedaly pokoj a musely mu tam udělat pořádek.“

Nemohli jsme následně odolat Tomovu pozvání na Holbu za 820 Kč. Byla opravdu super (Housenka rozmanitost piv není sto docenit), ale už na nás čekal vlak do Králik. Vybavení svačinkami od maminek, maskami a vodkou jsme Clondikem šourali trať asi něco přes hodinu. Nedalo se v něm dýchat a ta sličná konduktérka nám lístky rovněž nepřeťala. V Rabbitově jsme prvně zamířili do hospody u Kance, kde jsme překonávali výškové rozdíly a roztrénovávali naše žaludky. Ty se ale začali ozývat čím dál více a přesun do druhé (rest. třetí) hospody, kde bychom něco zblajzli, se zdál více neodkladný. Když jsme pořádně zablátili boty a octli se před zapadlou hospodou Formanka. Lokalita nebudila důvěru, ale interiér eňo ňuňo. Číšník, asi přímo z kravína, kde pucoval krávám  vemena, nazul halínky a vzal si ošuchtlané kvádro – no, pivo bylo celkem fajn – bohužel ten „umělecký dojem“ byle  za 1,5 bodu. Jo, a eště neuměl rozdělat oheň. Dali jsme si smažák a pak už jsme byli připravení dobýt místní Střelnici, kde kapela Poutníci (Fofr)

 * Ten byl v Sokolovně

roztáčeli staré hitovky. To bylo něco na mne. Na parket jsem dostal jenom Šárku a Martinu, a můžu zodpovědně říci, že to byl pro mne vrchol večera. Prostě kultura za sto. Točili jsme to ve zběsilém tempu, které potom pokračovalo i v místní Sokolovně. Tam už hudba byla o mnoho jiném. Tuc Tuc prokládané rockem

* „Rockem“?

byla asi ta nejzběsilejší tečka.

* Bylo to tam docela dobré; konečně jsme se mohli trochu odvázat. Zpocení jsme byli jak prasata.

Ráno jsem se probudil a ani jsem nebyl sto ohnout kolena kvůli otokům a modřinám. A asi jsem to přehnal i s hydratací (nedostatečnou) a termoregulací (podceněnou), asi mám zápal plic. No nic. Tom potom callnul domů a okolo 100 ráno jsme z náměstí byli odvážení (byli jsme zmoženi) Tranzitem Kaplanů. Ze začátku probíhala cesta klidně. Pohodlně uložení jsme z plných plic zpívali naše nejoblíbenější vypalovačky. To jsme si ještě nevážili čerstvého vzduchu. ® po naložení věcí (krosny, lyže) Kosťa strašně zaťal a nechtěl se k tomu přiznat. Nebýt zastávky u Kaplanů, tak bychom pochcípali smrady. Vyvětrali jsme, naložili další nezbytnosti a jeli dál. Nejdříve jsme ovšem všichni dali slib, že už prdět nebudem. Kosťa v kopcích slib s velkým smíchem porušil. Je to naše „zlatíčko“. Protože auto dělalo prc, prc, tak jsem z důvodu kožní nedostatečnosti nemohl svěrače mít pod plnou kontrolou.

* Tak takovouhle chabou výmluvu si může vymyslet pouze Kosťa. Jako nejbližší k epicentru mohu potvrdit, že chemický útok je proti Kosťovu „ticháči“ jemňoučký vánek horsko-flórovitých rozměrů. Ještě že mezi námi a řidičem byl předěl v podobě půl centimetru silného plexiskla.

V chaloupce jako malované se spoustou dveří a útulnosti jsme zatopili, okoupali jsme se (poprvé akce s teplou sprchou) – fantastická nadpozemská věc (už jsem pomalu přestával věřit, že něco takového zažiju). Do sprchy jsme nastupovali v předem smluveném pořadí, které mělo tu raritu, že my-gentlemani jsme dívkám dali právo na očistu jako prvním. Tento ústupek se musí dlouho pamatovat. Ani jsme nevečeřeli a šli se uložit do hajan. Tomáš se Šárkou separé v suplementárním pokoji (to je blbá Kosťovina, co?ů a my ostatní jsme spali v pokoji s televizí. Aspoň jsme se mohli v klidu dívat na Olympijské igry. Zrovna dávali skoky na lyžích na můstku K-120. TV – rok výroby „by očko“ nějaký ten pátek před rokem 1960 však naši únavu z cesty a karnevalu dost prohloubila, neboť neustále pružila teda pruhovala (rum je sviňa), a tak jsme u ní postupně vytuhávali. Poslední co si pamatuju je, že jsme ji na žádost Katky, Verči a Mydla těsně před ranním kuropěním vypnu. Celou chalupou se linul božský klid, který protínalo jen Kosťovo tradiční chrápání z kuchyně. I přesto jsem na chvíli oka zamhouřil. Probudil mě nad ránem špatně nastavený budík, který bez dovolení začal hlasitě pípat. Z vyhřátého pelechu se mi nechtělo, a tak jsme se na něho vykašlal. Ne tak Verča, která se v zájmu kolektivu obětovala, a šla ho vypnout. Po krátkém zápolení nad probuzujícím rykem zvítězila. Celý incident vyvrcholil tím (a to jsme zjistili až ráno), že nějakým nezaopatřením na budíku zapla pomocné světlo, čímž se do rána vybila baterka – pro dobrotu na žebrotu, ale platit ji nemusí, to Kosťa striktně odmítl. Pak už si pamatuju čas 815, kdy jsem budil Tomáše Kaplana po domluveném signálu ťuk, ťuk, ťuk, aby se šel dívat na Olympiádu. Jako první vstali všichni kluci – jsou přece jenom fyzicky odolnější. Každý si fakultativně připravil něco k snídani. Výběr by opravdu veliký; nemusel by se za něj stydět ani nejslavnostnější švédský stůl Hotelu Imperial – jinak na tento hotel nemám nejlepší vzpomínky. Pak se začaly trousit i holky. Katka s Verčou nejspíš probudila zapnutá televize, Šárka se zjevila záhy. Oči zalepené, vlasy jako z Rusalčí paruky, remcání, že půl desáté je brzo – neznám lepší pohled. Dopoledne bylo ve znamení očekávaní hokejového zápasu ČR – Kazachstán. Tuhle idylku nám neustále narušovala předvítěznoúnorová televize, která neustále pruhovala. V tom na důvod přišel Tomáš, já jsem ho podržel a televizi to sedí – gró je v tom, že jsme zatížili jeden čudlík pytlíkem se SALSOU. Náš bravurní tah nám potvrdil bezchybný obraz curlingového turnaje žen, jak ho Šárka vtipně nazvala ekvivalentem metaná. S hokejovým přenosem se však televize vykašlala na nějaký čistý obraz, a naše problémy začaly odznova. Co se dá dělat. V průběhu utkání se daly holky, trochu s donucením, do vaření oběda. Mydlo si namyslel písmenkovou polévku, a tak jsme se v průběhu třetí třetiny učili číst z načich lžiček. Jako další chod naservírovala Šárka s Katkou špagety se SALSOU a kečupem; Verča aktivně rozdala příbory.

* pouze podala (pak kastrol držela…)

Když máš hlad sníš vše – toto heslo se vznášelo nad polední atmosférou vítězného utkání. (nejsem svině – fakt jsme si holky pošmákli, i když více než špagety jsme si vychutnávali osmý gól Romana Hamrlíka,

* odkud je Hamrlík?

** z nějaké prdele

který zvyšoval skóre na potřebný šestigólový nádskok). Po naší eufórii se vyskytl nový, dosud nepoznaný problém – kdo umyje nádobí? Šárka odpočívala, Tomáš odpočíval, Kosťa dělal že spí, Verča si četla, Katka se dívala na televizi, a tak jediní, kdo vyměkli jsme byli já a Mydlo

* Mýdlo měl jen přetlak svědomí…

- aspoň máme do konce dovolené pokoj. V tom případě my holky nevaříme a mám taky pokoj

* tuhle vtipnou větu psala Verča

- dost dobrý joke. Pak, když atmosféra trochu vázla, a někteří jedinci byli unavení jsme se já, Kosťa a Mýdlo vydali na průzkum okolí – lépe řečeno hospod. Na radu Tomáše Kaplana, který o místních hospodách velice realisticky vyprávěl jsme se vydali směrem jih od naší chaty. Nejenom že jsme během slíbených 500 m žádnou „oázu spásy“ nenašli, nýbrž jsme i pěkně zmokli. Doteďka Tomáše podezírám, že nám to nabulíkoval schválně, aby se vklidu prospal. Však když jsme přišli, taky už dávno chrněl. Holky sledovaly Jamese Bonda se  třemi bradavkami (jeden dvorec měl však nalepený dodatečně). Šárka právě cosi dopisovala do kroniky; Kosťa se dobře bavil; pak ale také vytuhl. S Mýdlem jsme si rozdali rumový pětiboj; nějak jsme to však neodhadli a skončili jsme na sedmi baňkách („půlkách“ jak je zove ostravák Mydlo)

 * ostrava je město s velkým O

 ** dyť to je O jak kráva

- když mě vyzval k alkoholové dotaci do sedmé ! nohy. Teď tu běhá jen v zelených slipech a křičí (spíše se omlouvá holkám), že velice populární slipy a lá kakadu se mu rozpadly. (intenzivním prděním) A škrábe se na pytlíku (nechutné) a Verča mi teď udělala cucflek na mé býčí šíji.

* Verča: Já mu pouze dala „tatranku“ na krk. Bohužel

                                                                                                                               ** hm, to slovo dává určité šance…

                                                                                                                               Kosťa z tatranky je schopen udělat cucflek. „No Kosťa ® prostě inteligent“! – pouze PSEUDO. Děkuji. K.

Mýdlo se přiznal, že má pozitivní zkušenost s jejími kýtkami.

* „?“

                                                                                                                                         18:40 kde se vzal, tu se vzal Kelímek se vkvartýroval… Přivítali jsme jej Becherem a když ještě vybalil jídlo, tak i vřele. Byli jsme fakt rádi a už se těšíme do hospody. Děvčata sledovala Melrose Place a výtečně se bavila. Kelímek má zelenou! Budiž blahořečen! Amen. Hospoda se však nekonala, neboť žádný z hostinských nemá představu o správném strávení nedělního večera vysokoškoláků a zavírali už v osum hodin (zamyslete se nad sebou). Alespoň jsme nezískali žádnou újmu na zdraví, jedinou újmu utrpěla peněženka Kapliho, který koupil basu Gambrinusů. Po návratu jsme se pustili do společenských her, které si pro nás připravila Verča. Pili jsme i zelenou, ale ty hry Verči a Kači byly super, zvláště ten Pseudokufr. Určitě jsem vyhrál já se Šárkou, protože jsem před akcí provedl linguistická civčení. Následně jsme hráli Otázky x Odpovědi, které odhalili mnohé latentní skutečnosti členů společnosti. Prohrál Mýdlo & Bebe, kteří se už dnešní den osvědčili jako dobré myčky.

* Ale jen pro ten dnešní den stojí za to mýt. Naposled, baby…!!!

Možná měli ten nehdycap litru rumu v sobě (tato věta byla psána v absolutní tmě, takže není zachována řádková úprava). Nechápu tu lidskou ignoraci, když se člověk snaží žít zdravě podle hesla „lepší jeden prd, než 10 doktorů“.

Asi v 2200 jsem upadl do spánku a ponechal společnosti volný průběh. Zajímalo by mne, zda vydrželi na tu štafetu. Ještě trochu pivních počtů. Po karnevalu jsme měli 47 piv (včetně mé jedné černé devatenáctky – byla žůžo) a v neděli jsme stáhli celou basu (20), takže před novým dnem jsme na úrovni 67 piv. V noci Verča podlehla nějaké alkoholové fikci a v deliriu (hodně blízké k Tremens) se snažila zapasovat ke mne

* leč mé preventivně vytrčené koleno hlídkovalo, resp. balanc Verči dobrý neumožňovalo

- ležícímu, spícímu – leč mne nezbudí ani Kolek toužící po řízku, proto vstala, řekla že všichni chlapi jsou svině a odešla do lesů hledat bludný kořen.

* 16. 2. 98                                   

Na snídani si nahřívala zmrzlý sýr na nejteplejším místě ženského těla a s frenetickými výkřiky jej snědla. Sýr se jmenoval Tomík… Šárka orthodoxně začala den slivovicí, Housenka zas okupací koupelny (prý v rámci celosvětové očisty) {Be-Be je tam s Kelímkem a už si ho prý mydlí}…

* ebebebebebééé, závistivci jedni…

Dopolední hockey našim borcům nějak proti Sborné nevyšel, takže byla celkem bojovná atmosphera. Zlepšila se ale v momentě, kdy jsme viděli do kvantum nádobí co musel Mýdlo a Be-Be umýt, neboť prohráli večerní soutěž. Děvčata si dala práci se spoustou určitých dílů nádobí, aby – jak se vyjádřil Mýdlo – jim slezly z toho mytí i nehty na nohou. Trochu jsme z toho obědu měli hlad, ehm strach, protože se mělo jednat o nápravu reputace institutu Rizota. Luncheon-meat byl od Kelímka ze zatopené sámošky. Jo, a v 1140 přijela Péťa Dvořákovic. Kelímek ji sice kvůli hokeji chtěl nechat čekat, ale pak jsme ho vykopali. Mydlo se při umývání nádobí slížil nějak podezřele s Housenkou a proti na loži vytvořili „švédskou dvojku“. Kosťoprd z toho chytil žabí smích, kterým nás všechny rozveselil. Následně jsme vyměnili prázdné láhve za ostré a po částech (Kolínkovi, Housenka, Zbytek) jsme šli prvně do Miňonky, kde se většina najedla a dali si nějaká ta pivka: Nevím ani proč, ale z Miňona jsme se přemístili do Fary. Tam jsem měl sice jen rybí prsty, ale byly super. Dorazili jsme tam zbytek piv a část jsme se vydali z hospody domů. Kaplanovi zmizeli v rozumu pro tělesnou očistu, a zbytek koexistoval na rezidnech dnešního dne… Nevím jak ostatní, ale v 22:38 jsem dopil dnešní 10. pivo.

* A prý jsem tam nevybíravým způsobem okřikoval malé děti, ať zavírají dveře…

Při cestě z Fořtovny jsem při snaze nalézti zkratku zhučel dva

* Ráno jsme to s Mýdlem obhlíželi a konstatovali, že ty metry byly 3.

Metry kolmo dolů a sedřel si stehno a lýtko jako bejk. Mýdlo hučel za mnou a řval jako prase. Byl sice špinavější, ale bez tržných ran. Oba se tu sebeli litujeme beerem a řešíme existenční otázky. Mýdlo je ale nakalený jako prase a není sto racionální úvahy.

*  Mýdlo byl sice nakalený, ale Kosťa na tom nebyl o nic líp.

Pomalu se to ukládá ke spánku a obávám se, že nejsme sto vypotit jakýkoliv sen, protože by to byla nejspíš noční můra. Fanoušci skoků vydrželi až do dvou hodin, ale poskoku Sucháčka 77 metrů na můstku s kritickou hranicí 120 metrů jsme pochopili, že i Koreici a Mbutiové ze Zambezi, co to tak zkoušejí v pralese na mezi jsou lepší /nebo spíše méně nešikovní). Ráno – 17. 2. 98 – jsem vstal a něco neslušného o prostorových ignorantech si pomyslel, když mi slunce pálilo na pleš do postele a v rádiu mi šuškali, že na celém území je zamračeno a deštivo, ve vyšších polohách se sněhem. Nakonec přeci jen sněžilo, což mne velmi rozradostnilo. V obchodě mi na otázku „Je zde prosím vás možnost zakoupit noviny?“ dostal odpověď „To záleží na tom, zda potkáte v Čenkovicích pošťačku.“ Posnídali jsme a sledujeme ženský hockey. Baví nás ponižovat emancipované ženy… Včera jsme dali 41 piv (basa se ještě postupně vyprazdňuje), takže teď máme 108 piv. Oběd připravovali Kolínkovic & Kaplan a musí se nechat, že byl eňo – ňuňo. Dokonce i s oblohou, sterilovanou paprikou, okurkem atd. Pochválit musím zvláště Péťu, která úsporně hospodařila s nádobím, pročež já a hlavně Kača jsme neměli problémy s rekultivací kuchyně. V odpoledním klidu jsme hráli erotický slovní fotba, který rozbouřil hormony některým členům osazenstva. Nato, že v asi 1300 jsem měl už šesté pivo jsou mé artikulační schopnosti jakž takž v pořádku… Po leháru jsme vyrazili do Výprachtic do hospody. Dalo by se říci, že je to už tradice, protože jsme tam už byli loni. Odminula byla změna v biliardovém stolu, na kterém turnaj o pivo vyhrál Mýdlo.

* Já byl II.!

Jelikož neměli utopence

* OSTRŮVKOVÉHO

na kterého jsme se těšili, tak jsme modifikovali chutě do jiných gáblů. Nakonec jsme se přeci jen dostali ven – z pout alkoholického chtíče –

* které Kosťovi opět napnuly střeva a při placení „mile“překvapil servírku svým mám již typicky smradlavým prdem, který mě vypudil až ke dveřím. Divím se, že se ostatní nesložili.

a šli cestou necestou domů. Zpívali jsme si hymnu a hráli opět slovní football. Mýdlo tvrdí, že to rozjedem. Já tedy nevím, jedenácté pivo mi nedává nikterak růžové vyhlídky do akce. Kolínek tu přemlouvá každého do zelené, ale jinak dnes moc netáhl. Hráli jsme znova ten kufr a byl moc fajn. Vyhrál jsem s Kačou a Kelímek s Be-Be to nějak nemohou unést. Kaplany už nikdo dlouho neviděl. Napadá mě moje oblíbené slovo FRAGMENTACE společnosti…

24 00 – právě jsme si připili na Den D – na zápas ČR – USA. Mýdlo je již totálně na sračky a předvádí tady spolu s Kosťou poněkud chaotickou poezii, kterou pak zpívají – např. Prdlo mi do hrdla“. Kosťa se ještě vyznamenal hláškou – popíšu situaci: V pokoji leží tom Kaplan se Šárkou. Mýdlo řve: „Kaplane, kurva, vylez!“ Kosťa kontruje: „xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx“.

* autocenzura (Pozn. Kosti: Za tuto nepochopenou poznamku se dodnes velice stydím a rád bych se všem omluvil...)

Ať si to každý přebere sám. Na Kosťovu omluvu je třeba říct, že není zcela při smyslech. A už je tu středa – je ho tam třeba.

Kolínek zrovna chrknul, tak mě napadlo, že bych něco připsal. Ono pak kdo tady chrápe. Já už jsem se chystal na lože, ale nějak mi to nejde. Cítím se jak ryba bez vody. Šuší mě. Well, I´ll close for now. Good night!

Zpět na vrch stránky

18. 2. 98 – ráno v 645 jsme unaveni, ale připraveni usedli k TV a štelovali hlasivky na match století. Byli to nervy, ruce cukali, mozek zastřený, vulgárnost nadávek graduje a – a- A – A – Góly – přesně 4 : 1 jsme rozcupovali ty Amíky, tu U. S. agnorance ten evropský export. No prostě v pátek hrajeme s Kanadou. Hoši do toho. Hoši děkujem! Jo, a Kolínek přebírá štafetu tlustoprda…

* tak to je pěkný kec, Kosťa pouze chce odvrátit pozornost.

** No nevím…

*** Ale já vím.

V úterý jsme k padlým stoosmi pivům přidali ještě jednu basu a ve Výprachticích 23 kousků. Průběžný mezišoučet je tedy 151 produktů. Šárce nějak hapruje krč, ačkoliv se Slivovice i Rum snaží oč je to jen možné. Kelímek si koupil Romadur a smradí mi teď v ložnici (pro ostatní kuchyň) při absolutním hluku nějaké kakofonické pseudoskupiny.

To jsme si fakt nemyslel, co chodí na EkF za béčka. Jeden sýr a všichni jsou z toho v prdeli. A na tu kakofonii – to, čím nás tady krmí Kosťa je oproti super formaci Nailbomb naprostá ubohost. Okolo třetí hodiny Kolínek doprovodil svou drahou polovičku a při odjezdu autobusu výskal radostí, že konečně bude moci uvolnit uzdu svým fantaziím a asexuálním chtíčům.

* Další kec. Já jsem výskal radostí, že ji už za pár dní zase uvidím.

Taky že těch pivsonů dneska dal. Šli jsme totiž přímo ze zastávky do hospody Mignoň

* Kosťa tvrdí, že tak se to píše francouzsky

a po cestě jsme si kopali plastikovou lahví, kdy se projevil charakter jednotlivých Maradonů v terénu. Po určitých peripetiích jsme přeci jen usedli ke Gambrinovi, který zde byl velmi dobře ošetřen jak trubkově tak číšnikově. Viděli jsme už po páté zápas ČR : USA a probrali spoustu drbů a problematik. Netrhali jsme zrovna recordy ®, takže jsme před devátou byli doma, kde nás čekala Šárka. Prožili jsme podvečer plný chlapských keců a uvolnění. V 2300 Šárka šla na férovku s Kelímkem ohledně Slivovice. Fandíme našim borcům, kteří napraví reputaci ze ZOH v Naganu. Psali jsme i fax našim hokejistům do Japonska. Všichni posilujeme játra a snažíme se ožral ostatní…

Týden alkoholového šílenství se na nás podepsal. Panáky do sebe tlačíme jen z donucení. Každý už má žaludek na vodě.

Jinak musím ještě popsat dnešní večer. Po požití pár Gambáčů nás opustil Kosťa a zbytek – Housenka, Tom K., Mýdlo a já (Kelímek( jsme našli plastovou láhev a odebrali se na místní fotbalové hřiště. Rozpoutal se nelítostný a brutální match. Já + Housenka x Mýdlo + tom. S Housenkou jsme slavně vyhráli 5 : 3. zápas měl několik zajímavých momentů: Tomáš několikrát hodil tygra na zem, přičemž si odřel nohu a pravděpodobně zlomil prst na ruce. Následně se Mýdlo objevil v čistě gólové šanci před naší bránou, a pořádně napřáhl… a své bodlo neumístil do láhve ale Housimu mezi nohy. Následně jsem ho musel kopat do paty, abych utišil jeho bolest.

*  Já, jako kapitán našeho mančaftu jsem příkladně zatl zuby a pokračoval v krasojízdě. Mýdlova bota vydržela a tak i on mohl v klidu pokračovat.

Ale ani tyto likvidační fauly nemohly zabránit ty konečnému výsledku a tak jsme si s Housenkou mohli zařvat: „Haná, Haná, to je země svatá!!!“ A následně jsme zapěli fotbalové hymny fandů SK SIGMA OLOMOUC které pojednávají o bílých kalhotkách a rozeplých podprsenkách. Musím vyzvednou výkon Kapliho v soupeřově mužstvu. Jeho obětavost však přinesla ovoce pouze v podobě třech ukázkových frasen, několika modřin o velikosti Mexického dolaru a špinavej byl jak prase. V poklidném tempu jsme našemu rivalovi nasázeli rukavici a bylo zameteno. S Kelímkem prostě tvoříme fantastické fotbalové duo.

Je něco po půlnoci. Asi poosmé sledujeme naše vítězné utkání proti Američanům – ten pohled se nikdy neomrzí. Kapli však už dávno chrní. Asi trochu hořel; červenej byl jak prapor a na tvářích se mu tvořily ruměnce. Znovu jsme si vychutnali naše branky (trošku jsme přihulili zvuk) i příjemně mrazivý křik našich komentátorů při každém gólu. Jejich výklad občas přerušil Kosťův komentář z kuchyně v pravidelném rytmu jak dýchal – prostě zas chrápal o sto šest. Šárka radši teda přibouchla dveře. Kosťo, nezlob se až to budeš číst, ale ševelení jarního větříčku zní našim uším mnohem líp. Mimochodem, zase měl dvě úžasné bomby, když ve snaze ohromit nás svými znalostmi ze sportovní oblasti nám vyrazil dech tvrzením, že členkou ruského lyžařského týmu je Larissa Larionová nebo tím, že manželka nejlepšího hokejisty světa se jmenuje Wayne Grecková. Kosťovy znalosti prostě nemají trhliny.

* Malá Verča mislíbila, že mi sežene brožuru o pravidlech hokeje a já jí na revanš politologickou ročenku.

19. 2. 98 – jedinou naději s radostí je dekadence spojená s absolutním nihilismem. Zakázali jsme si říkat taková elementární slova jako chleba, ponožka apod., protože propukáme v nezřízený smích.

*  Při úklidu kuchyně jal se Kolínek dumati o polohách ovladačů plynu u sporáku a zkounčilo to tak, že zapnul všechny čtyři plotýnky bez ohně a v ovzduší se nevědomky vytvořila výbušná směs. Nic netušící jsme po delší době škrtli sirkou a – a- a tento zápis píši z JIPky. (No bez toho konce je to pravda).

** Kosťa zase mírně přehání.

Je to takový ten vyřvaný, tupý, plechový smích poznamenaný tou spoustou alkoholu, nevyvážené stravy a ostatních faktorů. Spali jsme dnes cca 11 hodin a poprvé se ráno cítíme alespoň trochu jako lidé. Včera v Mignonu jsme měli 25 piv, takže navyšujeme na 176 piv. V 1448 jsme dorazili poslední basu piv, takže před závěrečnou cestou (kdy tomu ještě trochu pomůžeme…) to je 196. Uklidili jsme a s nejvyšším úsilím narvali všechno příslušenství do krosen.

* V Jablonném jsme odfaxovali ( za benevolence rodičů Kaplanových) vzkaz našim borcům do Nagana. Pokecali jsme si s Hášou a Jagim, ale po čtvrthodině byli už moc ukecaní, tak jsme zavěsili. Chcou s námi jen na Hutisko, ale nevím zda zapadnou do colectivu

Venku krásně svítí sluníčko a osobně mám výčitky, že původní účel cesty – tedy lyžování – se zvrhl v pobyt s Naganem a pivem. Ne že bych to považoval za neužitečné, ale jsem jen zvědav, kdy teda objevíme ty krásy okolí Golden Four.

Sedíme ve vlaku a jedeme směr Ústí n. O. Je ticho a tak jsme s Mýdlem hráli „maso“. Porazila jsme ho Þ další Čenkovice – další poražený v „masu“ Þ Šárinka je nejlepší. 19:41 jsme vyprovodili Kelímka (Péťa čekala na perónu), Šárku a Housenku a konečně jsme si mohli otevřít poslední lahváčky. Do hranic je to 50 minut, tak doufáme, že si tam dáme Zubra (na doporučení Toma Kaplana) a když si koupíme ještě 3 piva do Ostravy, tak pokoříme magickou hranici 210 piv. Budiž chmel pochválen. Mydlovi bzučí v uších a s úděsem se mne ptá, zda slyším totéž. Bohužel ano. Četl jsme o tomto jevu – nazývají ho delirium tremens, jenom do Prčic, nevím jak přestoupíme v Hranicích, doutnavka výpravčí se se mnou nechce bavit. Ignorantní ČD.

Při nejhorším zajedeme až do Vsetína, no. A pokoříme magickou hranici. Zrovna jsme se dopočítali, že nám chybí šest piv dopít do Ostravy. Ale, když tak na sebe koukám, tak to by jsme fakt museli zajet až do toho Vsetína. Vrchol asi opět nebude pokořen. V Hranicích dáme tak jedno s Kosťou, to by musel Housenka ze Šárkou v picerce dát čtyři. Nevím, nevím. Nevadí snad někdy příště, ale ne až příští rok. Poenta tohoto odstavce je, že už nemůžeme a jsme utahaní jak koni. Pépo končí!

* Sledujeme tu typickou hanáckou folklorní výzdobu hranické restauračky. Děvy jsou to lepé, krajkami oplácané leč poněkud sluncem zžahlé a špatně zarámované.

20:32 v nádražní restauraci v Hranicích na Moravě se stala právě tragédie hodná dnešních peripetií. Objednali jsme si vyhlášeného Zubra, leč zrovna došel poslední sud paní hostinské. Ochotně nám však nabídka, že rozčepované kousky nám sleje do dvou prominentních piv. Její péče, starostlivost a nezmezná chuť pomoci dvěma alkoholikům v nouzi nemohla nepohnout našima dušema a při tom pohybu se pohnul asi i náš mozek, protože jsme souhlasili. Nebylo zlé ale ani dobré. Jak má člověk v takovém prostředí a za těchto okolností dohánět regulérní počty? Chudáci naše maminy. Byl jsem zrovna na WC a byla tam u rýny prasklá trubka, takže močení bylo spojeno s bidetem.

* My chytřejší ale jsme si stoupli na druhou stranu a nemuseli to tlačit i očima jako někteří kteří stáli metr od záchodu, aby je to nepocákalo.

Odcházel jsme ze záchodu mokrý od hlavy až k patě a navíc na kachličce psali, že kdo si nenechal vyhonit od chlapa, tak neví co je to svět…

Zpět na vrch stránky

Copyright 2000 - 2007 Kosťa Mazal
Optimalizováno pro dioptrie 2,75 na každém oku.
Předpokládaný souhlas s uvedenými údaji je samozřejmostí. V případě výhrad vůči čemukoliv použijte návštěvní knihu s poznámkou.