Berounka 1997

Domů
Nahoru



 

Poslední
aktualizace
stránek:

01.01.2007
 

20. 7. – 27. 7. 1997

Varování !!!

Účast: Lucka, Kosťa, Housenka, Šárka, Kapli,  Raďa Keler, Verča Klesová 

 

kdy: vlak  z Ostravy Vítkovic odjíždí v 3.45 kvůli povodním, z Prahy do Chrástu ve 12.40

s sebou: Apeluji na přirozený smysl pro situaci a předvídavého ducha. Berte raději všechno oblečení třikrát než dvakrát. Denně se můžete udělat až čtyřikrát!! Konkrétně:spacák, karimatky, oblečení (pláštěnka, šněrovací BOTY DO VODY – které se mohou zničit!!, plavky, ešusy, příbory, Igelitové plachty (min. 2*1 metr), náplasti, jídlo na cestu, krémy a pokrývka hlavy, nafukovací míče (jsou-li k dispozici), repelenty, panthenoly, hrníček…

Specializovaná organizace: Kosťa: stan, 3 barely, kronika, multifunkční nářadí, lékárnička, kanystr, vodka, kladka. Radim: 2 barely; Šárka: bečka (ehm. Barel), koření, vegeta do skleničky; Lucka: Foťák; Verča: cukr, sůl;Raďa:lodní sud; Tom:stan, barely, lod.vak, kotlík, provaz, mapa, kanystr…

Jídlo: bude se vařit na ohni, ale jídlo se kvůli manipulační jednoduchosti bude kupovat až na místě.

Peníze: doporučuje se 600,- Kč na dopravu (s Junior pasem) + peníze na jídlo + peníze na pivo; 150 Kč lodě a jejich doprava

Kdo potřebuje vestu (což není ostuda) ať hlásí předem …

Doplňující informace viz Tom Kaplan Neptun Gambráč Nevratný

20. 7. 1997 Po nekonečných zkušenostech, a stále stejně. Tak by se dala charakterizovat naše příprava na Berounku. Už od ledna! Jsme kuli pikle a detailněji charakterizovali a upřesňovali jednotlivé podrobnosti. Vše vyvrcholilo 15. 7., kdy po relativních úspěších začli členové výpravy finišovat s balením a dotazováním. Komplikace vyvolaly 1000 leté záplavy na Moravě, které se vyhly a zároveň nevyhly nikomu, resp. každému.

     O záplavách se budu snažit vlepit nějaký komplexní článek, ale nevím, nevím. Zmiňuji se o tom, protože to byl relevantní faktor, způsobující rodičovskou přecitlivělost a všeobecnou paniku při jakémkoliv skloňování slova VODA..

     Skoro marné bylo – nestydím se říci – mé – přesvědčování, telefonování na povodí Vltavy, sledování rozhlasu a televize a vůbec snaha o objektivní zhodnocení situace. Nakonec jen z dlouho připravované „OSMY“ musela odříci kvůli srdeční slabosti babičky Verča Klesová, kterou tímto moc a moc zdravíme …

     Anabáze samotná vlastně začla přijetím Šárka do Ostravy,  - ani na nucené (z objektivních příčin) návštěvě nedělala příliš ostudu … S ní jsem absolvoval „konspirační schůzku“ s Luckou auty na konečné trolejbusu 104. Jelikož si toho děvčata měla hodně co říci, tak jsme se přemístili v ukrutném dešti i se sudem pro Lucku   /*na Kosťův podnět  do Kolpakovic Formana. Vinou nenadálé extáze ze setkání s přítelkyní si však zapomněla vypnout světla a stěrače.  *tak zase zapracovala Kosťova fantazie – žádné stěrače nefungovaly  Následek – po 10´´ nebyl Forman sto odjet. Nepomohly prosby, nadávání, ani žďuchnutí z kopce, a jelikož jsem nebyl sto skombinovat „oko lana s okem Formana“, tak musel na řadu přijít mobil a Kolpakovic syn s radou.

     Vše jsme pak „nějak“ přestáli, rodiče přesvědčili, (nechali se ofackovat  *Šárka ), sudy a batohy naplnili a 20. 7. v 3.45 jsme z Vítkovic, kde nás svezla maminka od Radovana, nouzovým vlakem do Prahy (přes Brno!) vyjeli. Člověk by očekával první zážitky až po usednutí do kupéčka, ale to nezná naši Šárku. Ještě v uličce se se svým neúměrně rozsáhlým batohem, resp. karimatkou „přizdila“ a následně „oholila“ nebohého turistu. Byl to pro ni na dlouhou dobu „zážitek – favorit“. Cesta jinak byla úmorná, a v mezičasech, kdy jsme fingovali spánek, aby si k nám nepřisedli další lidé, jsme čas trávili prognózováním počasí a drby. V Hranicích jsme přibrali Radima a mohli jsme po 12. hodinové oddyssey zavítat do malebného Chrástu u Plzně. Tam nás už čekali „Masňáci – zadáci“ Tom a Péťa. Stáhli nás hned na pivo, za což jsme jim byli neskonale vděčni. Proviantu jsme měli a vlastně ještě máme až ostuda a všichni vodáci se po nás ohlížejí, kde jde ta rota, pro kterou zajišťujeme „material supplement“. Dva kilometry jsme překonali jen s krajními obtížemi, ale nakonec jsme dosáhli kempu  *Po cestě jsme viděli domek s označením E55 + našli jsme s Tomem hřiby (babky), které nám do rána na dešti zplesnivěly.  Jelikož začalo už drobně poprchávat, tak jsme – 7 lidí je přeci jen masa – trochu zmatkovitě rozbíjeli tábor. Dá se to brát i doslova, protože z útoku na lokální WC by se mohl poučit leckterý dobyvatel. Problém byl akorát v tom, že pro 7 lidí byly 2, které původně měly výrobcem sloužit pro 4. Kapacita snesla 6 lidí, a tak hrdina Péťa Hubálek spal v „mezistaní“ podepřeném pádly a nedokonale zaštřešeném igelitovými plachtami. Už jen zoufalství – plný – krok připomínalo naše hledání pohostinství  * poučili jsme se z toho, že nikdy nemáme věřit „místním Lojzíkům“ na kole …  Nakonec naše zmučená těla spočinula ve výčepu u fotbalového hřiště, kde jen díky nenaplněné reservaci jsme mohli „uskutečnit konzumačku“. Nebyla nic moc, protože toho nikdo nic moc nenaspal, a místní považovali usínající Šárku za „celodenní“ pařanku se špatným koncem.

21. 7. 1997– Je až neuvěřitelné, že jsme se ráno probudili v 7.00, ale asi to byla naše snaha o uniknutí placení stanu a osob. Tomu jsme však neunikly skrze naši neorganizovanou zmatečnou činnost při balení. Kupodivu velice brzy jsme získali tempo při činnosti vodácké  *Kosťa je špatný zadák! – to není zas až tak pravda …  ; mám však takovou potuchu, že jen díky nucenému výcviku Šárky v tělocviku v kanoistice. Jakmile jsme se už nemuseli tolik soustředit na vyrovnávání lodí, tak jsme s velkým smíchem prognózovali kdo,  kdy a za jakých okolností se udělá  *Naše prognóza (ze 7 statečných taky zbyli jenom 3) - >Na prvním jezu se utopí Kosťa, na 2. Šárka, Radim skoná na ošklivé prokousnutí nohy =>následek ochotné pomoci Šárce na 2. Jezu, Péťa zmizí ve hvozdech. Přeživší Lucka zde stejně zůstane, jelikož potká životní lásku (na Šárčino poslední přání musí být tmavovlasý s modrýma očima). Tomáš a Radek vše musí oznámit rodičům, takže do školy vlastně nepřijde nikdo.  Nikdo nemohl tušit, že přání je otcem myšlenky … Stačilo rovných 5 kilometrů a 100 metrů. 1. Jez na naši pouti a hned se vyskytl problém. Přírodní jez Telín - jak příznačné jméno – byl osudný pro tandem Mazalových. Jednalo se o přírodní jez s ostrůvkem, mezi nimž a břehem byl napnut ocelový *na šířku centimetrový drát ke kmenu spadlého stromu na ostrově. Zadák neodhadl proud, a jelikož nemohl vjet do jezu kvůli blokádě uvízlým tandemem Hlavačkových, tak byl stržen na druhou stranou ostrova, kde prvně málem Kosťa uškrtil Šárku oním drátem a při snaze plavby proti proudu byl opětovně stržen pod kmen stromu, který přinutil nejprve vyskočit – po rukách! – Šárku,  *Šárka zvládala smát se i pod vodou a pak nám mohla referovat o kvalitě a pitnosti vod Berounských  ,která duchaplně pustila pádlo (jako já následovně) a držela loď neustále zajíždějící pod strom – to bylo moc i na suchého Kosťu, který akrobatistickým propojením těla lodi, stromu a vlastního se neustále ponořoval hloub a hloub … V poslední chvíli se nám podařilo – za všeobecného i našeho smíchu – loď uvolnit. *a to se pod stromy šprajcli i sudy; ale nakonec loď byla suchá a my mokří, což teoreticky nelze klasifikovat jako „udělání se“. Šárku jsem poslal pro unikající pádla a sám jsem provedl loď jezem kráčejíc po dně. Dno však bylo zrádné a přinutilo mě v 17°C a při mrholení plavat svých prvních 200 metrů v Berounce. Absolutně nepřipraveni na vyklopení, bez suchých věcí na povrchu, ale se suchou hlavou (díky stylu čubička) a suchými brýlemi – podmraženi a šokováni, rozesmáti a klepající se, jsme se rychle převlékli a chtěli vyjet dál. Jelikož poblíž stál velký stan podobající se tábořišti, tak jsem byl vyslán pro lahváče. Jaké bylo zděšení skautských instruktorek, které jsem považoval za prodavačky, když jsem je v skautské jídelně požádal o šest ostrejch *Kosťo FUJ  nábojnic. Raději jsme rychle utekli a nadávajíce na kosu a déšť jsme pokračovali k nejbližším kiosku na občerstvení a zahřátí. Ještě, že jsem šárku   *sprosťák    přesvědčil do plavek ze spodního prádla. Na tomto místě musím poděkovat mojí mamince za spásný nápad přibalit mi butylku slivovice, která nás celý tento den držela nad vodou a v teple. Ke konci dne jsem ovšem musel konstatovat, že háčkům by měl být pro další den zakázán, popřípadě omezen přístup k alkoholu jakožto léku, neboť ztrácejí soudnost a prohlubují už tak problematickou anarchii na lodi. Jeden příklad za všechny: „Šárko, nezabírej“ – „Já si budu zabírat, kdy chci!“ – {Kosťa maká, kontruje, v duchu nadává na alkoholový feminismus …} – no prostě trucovitá protiakce háčka.   

* P. S. Tohle všechno psal Kosťa, tak si udělejte obrázek sami.  

Naštěstí jsme obsadili nedaleký kiosek, kde po párku, dvou pivech, grogu a čaji (a všudypřítomném Spritu á-la slivka) jsme byli alespoň veselí a rozšafní. Druhý jez jsme překonali, i když všichni ho překonali na hraně desky v jezu. Obrovský nájezd, a všichni si vybrali malinkou hranu desky. Ale zvládli jsme. K třetímu jezu v pořadí se vyjádří aktéři Hlavačkovic:

Lucie: To bylo tak: Tomáš projel, my jsme najeli na kámen a vlnu a cvakli se. Duchapřítomně jsme drželi pádla, ale zato jsme se potloukli o kameny na dně     *Lucčina modřina na koleně (podle Šimáčka „Jako prase!“) je ryzí ukázkou nedokonalosti krevního oběhu v podmínkách Berounky.      a nemohli se postavit, protože byl silný proud. Radim plaval zachránit loď a já drkotala zuby po kolena ve vodě a čekala, až mě Tomáš zachrání.     *Tom byl prohlášen za největšího sukničkáře, protože při každém „kiksu a cvaknutí se“  vezl na přídi jinou kočku…      Pak jsme se hromadně zahřívali Spritem a to je asi tak všechno.

Radim: První co mě napadlo, když mě asi „1.5 m“ (To je samozřejmě přehnané) vysoká vlna vyhodila z lodi, že asi nebudu při tom jak naše republika vstoupí do NATO, a že nevidím letošního Mikuláše. Tyto dvě věci mi daly vůli žít, ale ve víru víru jsem pochopil, že samotná vůle nestačí, když se nemůže člověk postavit na své dvě a to zadní končetiny. Nicméně všechno dobře dopadlo, ale fakt, že jsem kromě ponožek neměl nic suchého se stal skutečností. No, už nevím jak dále, takže předávám pero režisérovy a nástěnkáři odborového svazu zadáků K Mazalovyi.

*Právě sedíme v hospodě *(kterou našel orlovácko-zlínský tandem) a štěká na nás doga (pes). *a teď přišel další. *asi černý čau-čau.

      Hlavačkovi vezli největší 200 litrový sud, kde měl Raďa a Raďa všechny suché věci. Teprve po vylodění a vysoušení jsme zjistili, že sud zas nebyl ani zas tak vodotěsný, on vlastně byl vodomilný … Rázem suché věci byly mokrými a knize „Přežít“ hrozilo nepřežití! Kronika je důkazem, že namoklo asi vše.    * V této chvíli začala excelentní činnost, která trvala až do konce vody, a to tzv. „Umisťování mokrých věcí do pytle“. A to si pište, že ten pytel bylo to nejtěžší v celé plejádě sudu a vaků. A ten smrad ke konci…*Nejen smrad ničil naše věci. Některý z pánů měl v pytli modré trenýrky (Tomáš) a červené tričko(Kosťa), které barvilo => všichni jsme byli modro-růžoví => vypadali jsme jako banda teplých šmoulů.      

     Nebudu už tady ani vypočítávat, kolikrát všichni uklouzli v dešti na blátě, či po našlápnutí na hranu kamene v neprůhledné Berounce. Nakonec jsme se přeci jen dostali do kempu Liblín, který byl bezplatný, což nás potěšilo. 10 lahváčů, oheň, čínské vaření polévky podle hygienika (polévka se do vody hodí se sáčkem, trávou a popelem …), 20! a  možná i více metrů šňůry (lana) plně ověšeného prádlem z potopené lodi – to jsou jen fragmenty z našeho pobytu v Liblíně. Večer nám poprvé vysvitlo sluníčko. Dvě hlášky z noci (mimochodem – Péťa se dovedl ještě nacpat do stanu (rozšířená kapacita na 2-4): Šárka si chtěla zapnout spacák a Raďa se velmi divil, proč zapíná jeho; a ta druhá hláška: Pánský stan – usínající Raďa a Tom, který pro nedostatek místa neměl kde umístit ruku, tak si ji položil ležérně na Radima – Jaké bylo jeho zděšení, když Raďa fistulí zahlásil: „Tome, kamkoliv ano, ale zde ne!“. Došlo k politováníhodné mýlce v pozici ležícího Radima Hlavačky …

·                  Příhoda „Radima a multifunkčního nářadí“ – při sekání dřeva ruskou sekyro-pilo-lopatkou se špatně zajistil „pojistný čudlík“ a při rozmáchnutí jsem z profilu sledoval trajektorii letu pily a sekyry – sekera se zasekla do páteře a po odrazu se zapíchla do země.   *=> Tohle neberte vážně, kdyby to totiž bylo tak jak to Kosťa napsal, tak bych tu neseděl a nepsal to tu.

 

22. 7. 1997 – Vstali jsme zase až nekřesťansky brzo, ale na vodu jsme spouštěli až v 10.30. Po včerejším dešti, zimě, promoklých pláštěnkách a kdoví čem, jsme si říkali, že nic horšího na nás Neptun nasmolený už vymyslet nemůže. Málo známe tohoto vodního provokatéra – je to zákeřný element – asi jako Vlachová po prohraném orientačním běhu. Alespoň svítilo sluníčko a měli jsme pár „plných baterií“ v lodích. Zkusili jsme si (je) ho zavěsit za loď, ale špatilo to neplechu. Kochali jsme se nádhernou krajinou, která potvrzuje romantiku horního toku Berounky. Den se až do podvečera odvíjel v rámci kochání se a soulodění. Ve dvě hodiny jsme asi po sté zastavili na „odnešení písku“ z těch našich lahváčů u – Podle Toma – nejhezčích záchodků v toku Berounky. Skromně jsme popili Gambráče a s vidinou nejtěžší etapy rychle vyrazili. Otravovali nás plamušky a voda byla plná chaluh.

  22. 7. Hospoda „ u Dudlíku“ a dva šílení hospodští, kteří dopomohli k „50.“ jubilejnímu pivu.

*Pozn. (Radovan) Tohle je od věci, pivní kecy. Jakož jeden ze tří členů, kteří jsou poprvé na vodě – píši temhle projev (to slovo se mi velmi nelímí, ale nemohl jsem si vzpomenout). Velmi mi tu chybí Verča. Tímto ji alespoň pozdravuji. Ještě jsem se neudělal.    *moc nás zajímalo, co má toto společné s předchozí větou…    Moc se mi tu líbí. A začínám si uvědomovat proč se jezdí na vodu. Jem kvůli chlástání a megetování. To je asi tak vše (zatím). Ještě se o zvu………Ráďa……….

 

     Asi v 17.30 jsme přijížděli ke Zvíkovu a přenesli kanoe. Všichni jsme to zvládli až na našeho KINGA VODÁKA TOMA. Po nasednutí při trestuhodné nepozornosti najel bokem na kámen a ŠTÍPL LOĎ NAPŮL!    *Čuměl po babách místo po šutrech.  *vypadalo to opravdu děsivě, ale až na to, že Tom měl málo iniciátoru, tak to dopadlo celkem dobře.     My všichni vepředu jsme pouze bezmocně bojovali s proudem a Tom stál v proudu držíc přehnutou loď a kvantum věcí, které neměly namoknout a v což jsme bezmezně věřili, protože Tom byl náš horký favorit. V šíleném proudu jsme si přehazovali batohy, lodní pytle no prostě vše namoknutíschopné. Nejlepší byl Péťa, který se brodil s karimatkami    *byly to prý krosny    a v druhé ruce měl poslední 3 lahváče. Křičím „Hlavně chraň ty lahváče!!“ – Vidím, jak se prošlápl do prázdna a ruka s karimatkama zůstala nahoře. Po vyplavení Péti jsme viděli v jedné ruce karimatky a druhá … prázdná – málem jsme utrpěli infarkt! Taková škoda! Naštěstí prý jen jeden battilion byl ostrý … Péťa měl z proudu takový malý trenažér kraula  *proud to byl hrozný a těch čumilů v pivovarské restauraci …     Šárka se jen nemístně smála… Nuceně jsme se museli ubytovat v nedalekém přeplněném kempu a Péťa Hubálek nebyl sto rozdělat oheň. Ono ale to dřevo bylo asi fakt mokré… Tom s Radimem lepili loď, já psal kroniku a baby mazaly chléb paštikou a sýrem. No a teď sedíme u jedné z nejhezčích hospod v okolí, kde jsou Krušovice a dva teplí hostinští. Jo, a předtím jsme poblahopřáli Šárce k neuvěřitelným devatenáctinám.    *dostala Helenu a Barbero, což – jak jsme potom kritizovali a potěšením  *souhlasně bručeli  *okno jako prase obou dámských složek.

P. S. Zavelení „do jezu v jez“ bylo od věci!

=> Dneska mám na sobě zase vše půjčené, díky Radovanovému voduvzdornému sudu, který sice pustil vodu dovnitř, ale ven už ne. Dneska jsem měl pronajaté plochy na 3 ze 4 lodí, ale vše marné. Maskáče, které už suším od neděle, začínám sušit znovu, ale co, stejně mají mezi nohama díru. Podobně je na tom ručník do kterého sem se ještě moc neutřel,   *a ani se do konce vody ani neutře …    ale přesto je mokrý, že by se dal ždímat. Dnes jsem potkal „slovenského“ parťáka, který se za  svou národnost nestydí, a pak jsem měl jeden malý dotaz na rybáře „Berou?“. Pro celkovou tělesnou slabost jsem ale neviděl a neslyšel co mi na to odpověděl. No, jak už tady bylo řečeno Tom říz loď, ale zase tak horké to nebude, jestli zaschne lepidlo.     *nezaschlo, ale už nebudu předbíhat…Slibuji. Čestně.     Myslím, že ten jez, který měl tak 2-2,5 metru jsme mohli sjet. Dopadlo by to stejně, ale méně bysme se nadřeli. No to je moc pesimistické. Obdivuji naše stanovaní. Přestože jsem členem „komfortního“ stanu, mohu jen obdivovat osazenstvo stanu „méně komfortního“. Nutno, ale podotknout, že tento systém je víceméně díky mně.

Tomáš si prý jednou pozvracel sešit do matematiky.    *Tohle to prý nemuselo být, ta to nikdo nečtěte. Měl jsem zkrátka dost (dva Sprite).  **To na sebe Tom práskl po 4 pivech a rýmě.   ***A domů ho odvedla studentka 1. ročníku.               (FLEK)         Tahle skvrna není to, že bychom byli čuňasové, je to důsledek Šárčina podnapilého stavu, resp. podnapilého stavu našich háčků, z kterých se přes noc stali háci.    *Zde se háčci (resp. háčkyně) řídily pravidlem „Co tě nezabije, to tě posílí.“   **a co tě zlomilo, to tě postaví   *a „pít musíš furt, aby tě žízeň nepřekvapila“.

     Sedíme tu v docela fine hospodě. Nevíc obdivuhodné co tu je, je střízlivost obsluhy kolem 23 hod., a jejich „hrubé“ hlasy. Připadám si tady spíše jak na Satanistické seanci, dojem podmiňuje Šárka s Luckou, které tu juchají a chlubí se, že jsou z VŠB, to znamená, že pověst této školy tu dostavá pořádně na frak. Teďka tu rozlela pivo na stůl    *Kdo?   **Šára nebo Lucka     a háže to na Kosťu     *jejich největší zábavou bylo máčet si ruce  **jen dva prstíčky   *do piva a cákat jej po nás… Opravdu studentky VŠB…    Nikdo, ale neví zdali to je pěna, vypadá to všelijak. Lucka se netrefí s cukrem do hrnku, ale je na tom pořád lépenež  Šárka. Alespoň cukr vysype, sice mimo hrnek, ale vpodstatě princip je pořád stejný.

     Někdo by měl Šárce říct, ktčemu sama ta lžíčka říct, používat.

     A ti mi chtějí povídat o střízlivosti­   (Raďův zápis č. 3)    *o babských „nočních pochůzkách“ s Barberem v ruce (které stáhly ve dvou) ani nemluvě …   **Co lžeš    ***Dyž ono s chlapama nic néni (teda s těma našima)    ****EHM;EHM…

   

 23. 7. 1997 – už máme 80 piv

     Nucené zastavení a přešlapování na místě zvaném ZVÍKOVEC díky Tomově včerejším extempore. Ráno jsme se všichni modlili, aby ty záplaty na lodi uschly, ale kromě pár jedinců  jsme si jen vymýšleli blbiny, a tak byly ty záplaty dosti mokvavé. Nastala příležitost pro aplikaci plánu B pro dnešní den. Původně plán B obsahoval cestu vlakem na Křivoklát, ale jelikož z  tejto ďury nic tímto směrem nejelo,    *Jelo, ale oni byli zdechlí!    Tak jsme prostě jeli na blind na konečnou nejbližším autobusem. Jedinou podmínkou bylo, aby město mělo lékárnu a hospodu. Nakoupili jsme nejrůznější medikamenty v lékárně a blízká hospoda „u Slunce“ utlumila naše ušlechtilé myšlenky na poznávání okolí . Pravda, bylo parno a v mapě Péti Hubálka se v okolí 5ti kilometrů nenacházela žádná zajímavá značka, takže žádná škoda. Po obvyklé konzumačce nás ale přeci jen zlobilo svědomí a tížili pivní mozoly (nevím co holky)     *holky prý tížily „VANY“      a vyrazili jsme do lesíka        *na můj (Šárčin) podnět        s nejasnou vidinou tajemného zámečku na vrchu. Po cestě jsme konzumovali: 1/2 melounu, borůvky, maliny, hráli si se šneky a jehličím a vůbec radovali se z pohybu. Údernická skupina L&Š&K vyrazili přímou cestou na zámek, zatímco kluci zvolili snadnější cestu naokolo. Jaké bylo naše překvapení, když asi 10 metrů před zámkem nás zaskenuje (od slova SCANNER) mladá dáma a zvolá: „Služba, vyveďte ty turisty eskortou k bráně!“. Ano, ano, byli jsme ve vojenském výcvikovém prostoru pradesantní jednotky ve ZBIROHU a pronikli jsme neslyšně – ačkoliv hlučně – na 10 metrů k jejich HQ a nyní jsme byli eskortováni k hlavní bráně. Pro baby to byl vrcholný zážitek dne a i pro mne to byla nezvyklá zkušenost. Kluci na tom byli o poznání lépe. Byli předvedeni k majorovi posádky jako narušitelé vojenského prostoru. Svobodník, který je zatkl za to dostal 3 dny opušťáku. Oni byli zapsáni a legitimováni, načež byli propuštění. Svobodník, který je eskortoval jim po cestě stačil vykecat služební tajemství a to, že na 100 vojáků je na posádce 300 gum… (vzhůru do NATO!…)

     My vyhoštění a eskortovaní vyděděnci jsme se opět sešli v hospodě „u Slunce“, kde Tom sledoval 1. část poháru UEFA Jablonec ´ Karabach Agmar. Pak už úplně unavení, doštípaní, nemocní a spálení jsme přikodrcali zpět do ZVÍKOVA a šli se v dešti okoupat do Berounky. Teď si připravujeme zrovna Chutnou krmi, přičemž už dnes holky neprotestují ani proti ingrediencím typu popel a tráva. Zrovna holky loví z kotlíku něco mezi kozím bobkem a klíštětem.     *nakonec to bylo oko…     Mám už hlad a proto se těším na božskou manu z rukou děvčat. Mňam. Romantický večer se rozplynul u ohně do neurčita …

 

24. 7. 1997 – Jelikož jsme museli dohánět včerejší „zpoždění“, tak jsme brzo vstali a v rekordním čase sbalili. Jelikož jsme opravdu měli hořící koudel za zadkem, tak jsme ani nijak divoce nesoulodili. Už, už, to vypadalo na jednostrannou dřinu a nudu, když přišel jez ČILÁ. Vypadal hrozivě a proto jsme jej přenesli, Lucka a Radim však měli smůlu v tom, že najeli bokem do proudu pod jezem a přišlo jejich druhé koupání v pořadí. Lucka očividně byla v šoku, ale znovu se projevila VŠB–rozhodnost a chladná hlava v krizových situacích. Naše potápka to zvládla excelentně a o odlehčeném Tomovi a Remorkéru parťáků Hubálkových ani nemluvě. Naše profesionalita v řešení potopených lodí mi nedala ani možnost vše si náležitě vychutnat…   §mě tam – aby mi nebylo všeho líto – proud vytrhl pádlo z ruky, a musel jsem si půjčit Šárčino, ale nakonec se to neobešlo bez „peŠo do průdu a rychlo!“        *Rosťa [podle maminky a tatínka králíček (bratr Luboš  - pro rodiče mydlinka, pro Rosťu narcistická držka )] děsně kecá. Poté, co jsme se s Radimem udělali,     **¬Tohle Lucka prý nesnáší (tento výraz), ale přece to tu je. Je to divné(pozn. překladatel.)         to ostatní (v čele samozřejmě Mizerovi      ****nelze diskutovat o tom zda Mizerovi, či Mazalovi.   ) vzdali a lodě přenesli.      ***Luci, nikdo o vaší statečnosti a naší zbabělosti nepochybuje. To jenom Kosťa spletl dva jezy dohromady (viz. §)        *Takže žádná excelentnost, ale strašná zbabělost.       ****racionální úvaha zralých vodáků…       ***Dávám za pravdu Kolpakovým. Mazal je BÁBOVKA.         *Právě jsem byla nazvána dementkou, protože dementuju zprávy. Ale každý mi tu potvrdí, že Kostík se pořád masíruje a o úspěších ostatních pomlčuje.     ****To je nestoudná lež. Žaluji tě o milion!                       *A ještě něco o našich pocitech při druhém cvaknutí: dost mě překvapila hloubka vody. Když jsem se ocitla úplně celá pod vodou, tak mě to sice překvapilo (žádný očividný šok!), ale hned jsem byla ráda, že jsem si nemohla o dno otlouct druhé koleno.

A musím tu (když jsem se zase konečně dostala ke kronice) „odrbat“ Kosťu za to, že mluví čecháčsky. Doufám, že až se vrátí domů, se zase vrátí ke své sladké ostravštině.       ****To jsem se nakonec vrátil už v Chocni…       ***Ale pak tě to zas přešlo.

**Já bych jen dodal – nevypadalo Fo nebezpečně, ale bylo to nebezpečné „alespoň podle toho co přišlo. Vstup do NATO zřejmě nepropasu. Lucka sleduje, že Kosťa mluví čecháčsky, ale přitom sama….

  (P. S. Tohle je se značným opožděním a vůbec to s daným textem nesouvisí– 18. X. 00 – Ještě jedna taková bordelhádka na papíře a budete si to přepisovat sami, čuňata. Kdo se v tom má vyznat, co kam patří. A  hlavně to přečíst.  Š.)

      Makali jsme dál, ovšem až potom, co Péťa s Radimem zkoušeli sílu proudu. Pár dalších jezů bylo bez problémů až na jeden – tedy jednu – mělčinu, kde bitevní křižník TИРПИТИС [čti Tyrpic] nevyzrál na zrádnou mělčinu a jen díky duchaplnosti Radi se nevyvrátila a nezažila křest vodou. My – dříve potopení – jsme se jim jen smáli, ale oni byli fakt profíci. Slunce strašně žhnulo a naše oudy byly na pokraji zhroucení. A ještě do toho přišel kiks s přejetím stanoviště u Křivoklátu a proto jsme v kuse museli ujet štreku až do konečného stanoviště.       *A já jsem se na ten hrad tak moc těšila.        To znamenalo skoro 30 kilometrů      *RECORD®        vody. Hladové krky holek si vyžádaly pauzu na zbylou játrovku s chlebem.         *A teď,  když jsem dočetla dnešní zápis do konce, musím ještě dementovat informaci, že jen“ hladové krky holek si vynutily pauzu“, protože hlavním podnětem k zastavení byl Radim, který od rána nejedl, ale i ostatní kluci nebyli zrovna najezení dosyta.     **a to proto, že ženské umí jen mazat chleby! TAK A MÁTE TO!         ***Když chlapi neumí zapálit oheň. A JE TO ZAS NA VÁS.     **Pokud vím, tak už od pravěku se o oheň staraly ženy… My jsme chtěli lovit, ale když my jsme z toho Grínpízu.    

      Potom jenom přišly dvě-tři zákruty a usídlili jsme se v Lučicích.       *Lučice ve Zbečnu.    Hned jsme vyrazili po rozbití tábora na vlak, abychom se dostali na ten Křivoklát. Byl to Šárčin sen, ale bohužel se nanaplnil, protože na nádraží cedule s „time-schedule“nás naplnila zklamáním, protože prohlídka byla možna jen do 17. hodiny. A proto jsme zase skončili v hospodě, jako vlastně už po páté během tohoto turnusu. V tuhle chvíli končí zápis, protože po 3. Krušovicích (které jsou vyvjímečné…) už by to nikdo nepřečetl.

     Radim: Sedíme tu v celkem O.K. hospodě,    *to jsme se přesunuli do druhé hospody, protože v 1. nevařili          je tu bomba servírka, fakt kočka, teď stojí u stolu (pozn. kulečníkového) a rozmlouvá se štangasty. Více ji, ale asi bere Tomáš, protože umí lépe sjíždět jezy. Donesla nám květák a šest sejrů a vypadala při tom fakt fine. (Šárka prý nenávidí Kosťu      *Po kolikáté už… Rutina…). Jenom vypadá nepřístupně, já nevím jak to mám napsat, protože mám asi dost, takže mě neberte tak vážně. A svatbu budeme mít v Českých Budějovicích.

     Kosťa kromě toho, že mluví čecháčsky, tak tu balí chlapy na svou alergii na cigarety. Jmenoval se Martin měl metr osmdesát; šedesát přes boky; devadesát přes prsa, šel po krku, byl to blonďak  a měl knírek.

     No někdo má rád holky jiný zase vdolky. Kosťa má rád Martina.

     Kosťa: V základním táboře jsme na Krušovicích dodělali 110. pivo za vydatné pomoci Gruppenführera Toma. Ten po zkouškovém abstinenčním období byl ráno    *sice     pěkně grogy, ale rekordy se lámat musí…

 

27. 7. 1997     tak až sem jsem měli dnes namířeno a nyní už mohu říci, že jsme  Berouna dosáhli         ¯

Beroun

Ráno se naše rutina v balení dostala do takového stavu, že jen kromě vyhozeného klíče od kladky, kterou byly zamčeny lodě – ten klíč se omylem vyhodil s igelity – vše proběhlo bezchybně. Všichni jsou hrozně nachcípaní a nejvíce ze všeho Šárka. Ta už kromě HIV a uštknutí hadem má snad vše. Vytyčených 18 km pro dnešní den bylo sice úmorných, ale uběhly v tichu a rychle. Z letargie nás probralo až „štěpení Berounky“ ve dví přímo v Berouně. Podejeli jsme romantický nízký most a bez výstrahy na nás bafl nejhouší jez na Berounce. Netušený, bez varování – no prostě na vodáky našeho ražení šok. Ještě jsme byli plni dojmů a sebevědomí z Nižborského jezu, který ač na pohled zrádný jsme zvládli bezvadně…

Ten Berounský jez  v odnoži byl takový zhuštěný, komplikovaný a chaotický jez s následnými Gigavlnami a stahujícím proudem. Jelikož nebylo jak jej přenésti, tak jsme jej museli přejet s holkama         *On píše, jako bychom byly zátěž, ale my jsme se obě na ten jez těšily a dobrovolně se svlékly do plavek.    **A že jim to seklo, náhle tam bylo o 50 % více čumilů…   ***Zase kecá. O 100 %, protože přišel ještě jeden. Kosťa zapomněl (jak jinak) vyzvednout mou odvahu. Tom mi totiž nabídl, že to sjede za mě, ale já jsem se překonala a sundala ze sebe přebytečne věci (což se mi – ale i ostatním stalo osudným). *jsem Šikulka.    **PŘEDEVŠÍM VYVINUTÁ HLASIVKA!…        i bágly. První jel Tomáš, ale to až po detailním prozkoumání stylů jednotlivých vodáků, kteří nás – váhavé – předjeli a exhibovali na onom jezu. Jen jeden tatík se synkem se tam dik špatnému nájezdu udělali, a vypadalo to tak škaredě, že holky ~ už svlečené a připravené ~ se se slovy nenávisti, pochyb a odporu spěšně oblékaly a odmítali      *JAKO TI ZBABĚLÍ…      poddat se Neptunovu živlu! Tom to teda projel a následoval tandem Hlavačkovic, který bez zjevných potíží zajel na hluché místo pod jezem a čekalo se na nás. Křik, jekot, nadávání, to byly průvodní znaky Mazalovic´Mizerovic sjezdu. Ten nakonec byl rovněž bezchybný i když jsem v jedné chvíli pochyboval. Nechtěl jsem kontrovat proudu a proto jsem jel dál. Projeli jsme druhý bezvýznamný „přírodní jízek“ a v tom slyšíme ze zadu, že Hlavačkovic se udělali…

Radim: Vše proběhlo velmi rychle. Mohu sám za sebe říci, že zrádné resp. na první pohled obtížné místa jsme překonávali s  Luckou bez zjevných problémů a tam, kde to nešlo jsme se cvakli. To poslední byl, dá se říci nejhorší, a to že tu sedím a píšu je snad jen díky tomu, že mě Bůh má rád. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit jak jsem se mohl dostat z víru a pak uniknout smrtícímu sevření lodi a břehu.

Vše začalo tak když jsem vjel na malý jízek. Za ním jsem doplatil (a to i Lucka, můj háček, která jinak podávala fantastické výkony) na svou frajeřinu jezdit v kánoji s jednou lodí  *myšleno nohou      venku. Vlna, která po tomto jízku přišla byla nečekaná stejně jako hloubka, která za ním byla. Pak byla velká mela. Lucce se podařilo vyškrábat na břeh a já jsem plul dále. Musel jsem pustil loď i pádlo, kterou pak Kosťa       *já pasoval loď; Tom pádlo      napasoval do stromu. Když jsem ucítil pod nohama pevnou půdu, tak jsem zavolal na Tomáše, aby mi šel pomoc.     *ten řev se dá přirovnat řevu Vietnamských veteránů snažících se překřičet vrtulník… A ten slovník…      Tom potom, co obětavě vylovil pádlo, se vrhl pro mě, ale otočka v proudu se mu nepovedla a cvakl se.        *měl na lodi vše, co pro nás mělo ještě jakž takž cenu…      Díky tomto pak přišel o řadu věcí, stejně jako já o svou hučku, ke které jsem měl osobní vstah. Nutno dodat, že celý tento den byl jakýsi divný, klel jsem jak dlaždič, ale naštěstí mám splachovacího háčka. Nad celým tímto dnem visí jeden velký otazník.

A teď já – háček: nejdřív musím uvést, že Tomáš se na poslední (téměř celé výpravě osudný) úsek řeky těšil už od neděle. Ten splav (bezejmenný) vypadal sice hnusně, ale já si chtěla dokázat, že se dotřetice neuděláme a bez váhání jsme se do toho s Radimem vrhli. Měli jsme (já teda určitě) velikou radost, že to vyšlo. Po chvilce jsme zaslechli  Šárčin hlas, jak Rosťovi říká, že ho nenávidí.      *Jak jsem už říkal: „Po kolikáté … Rutina…“        Brzy jsme zjistili proč. Rosťa navedl Šárku na kameny, my jsme na ně najeli taky (jak později zjistíme, stojí tam Zajíčkův mlýn) a opět se udělali. Chvíli jsme loď drželi a pak nám kolemplovoucí kanoisté  poradili, ať dotáhneme naši kanoi doleva na břeh ke stromům. Ani nevím, proč jsme poslechli, ale nyní už bychom se asi radami cizích vodáků neřídili. Vlevo totiž byla hluboká voda a silný proud. Ztratili jsme dno pod nohami a já byla docela ráda, když mi Radim řekl : „Ser na loď a vylez na břeh.“           *To není přesné, řekl, nebo spíše zařval jsem ku.va, vyser se na loď a vylez na břeh. No, v té mele co vznikla mi to asi odpustíte.           Stejně bych mu nemohla, měla bych dost problémů sama se sebou.          *Co by mu nemohla?    *POMOCT      *AHA…               Takže jsem vylezla po kořenech nahoru a zjistila, že jsem se ocitla mezi dvěma rameny. Došla jsem až nakonec zídky mezi oběma rameny a na chvíli se zaradovala, že naše loď je zachráněna. Tomáš stál ve vodě a nějakou loď držel. Hned jsem si ale všimla karimatek, které měl na starosti Tomáš. Takže se cvaknul i náš gruppenführer. Později nás obvinil, že celou tu kalamitu, která po našem cvaknutí nastala jsme způsobili my (Hlavačkovi) (já si ale myslím, že za to může Kostík, který nevaroval před kameny).                *Já měl co dělat se svým háčkem – vodním „pseudoprofesionálem“, který byl najednou odborník na vodní záchranářství. To jsem ještě nevěděl, že můj odznak vodního záchranáře i s citově vazbovým klouboukem už odplouval Berounkou pryč…             Ale abych nepředbíhala. Stále jsem na zídce a Sledovala, jak Péťa vyskočil z remorkéra a plaval Tomášovi na pomoc. Předtím ale málem vyklopili loď, protože Radovan, který měl přidržet svou loď u zdi, šlápl do prázdna a stabilní remorkér se nahnul docela dost. Pak jsem taky ze svého stanoviště viděla pytel plovoucí v proudu a za chvíli mě po zídce dostihl nějaký muž (nebo spíš mladík), ptal se po igelitovém pytlu, tak jsem ho musela zklamat a říct, že tudy plul, ale už dávno. 

         *Ten pytel jsem následovně vylovil já, v domění, že jde o naše krosny. Navedla mě v podstatě Šára, jak jej viděla hned začala jančit a volat: dělej Radime, skoč pro ten pytel. Mám tam bráchovu krosnu a jestli ji ztratím tak mě zabije.“

*Abych ukázal, že jsem chlap tak jsem se chadně vrhl do chladých vln Litávky, naši to osudné řeky. Po chvíli boje s proudem jsem daný pytel opravdu vytáhl. Když jsem jej, ale přinesl, Šára zjistila, že naši krosny (resp. náš pytel) jsou u nich v lodi. No a z ničeho nic se nad námi objevil usměvaví pán, jestli jsme tudy neviděli plavat krosny…

Pochvíli se Péťa vrátil do lodi a zavolal na mě, že se sejdeme v Berouně na vlakovém nádraží. Já se nejdřív musela dostat na břeh, tak jsem přebrodila kanál, přelezla po zídce dva (!) metry nad vodou kolem dřevěného plotku, roztrhla si pláštěnku o keřík, vydrápala se na betonový sloupek u mostu a konečně se ocitla na silnici. Zeptala jsem se na cestu a vyrazila na svou exhibicionistickou procházku Berounem. Měla jsem na sobě totiž plavky, pláštěnku, kolem krku mokrý Radimův ručník a v ruce pádlo.        *černé plavky a průsvitnou   ®  pláštěnku         Docela se mi ta procházka líbila. Dokonce jsem si vysloužila pochvalu, že jsem dobrý háček, protože mám aspoň pádlo. Chvíli jsem stepovala před nádražím a modlila se, ať se s ostatními ještě setkám. Po nějaké době jsem v dálce uviděla postavy s barely a zajásala jsem. Pak jsem ale zjistila, že to jsou cizí lidé. Vyrazila jsem jejich směrem a z mostu rozeznala Šárčiny kraťasy (ještěže byly tak barevné).     *V této chvíli spíš špinavé     Následovalo radostné uvítání (alespoň z mojí strany) a začali jsme vytahovat věci, které neuplavaly (viz dále) a lodě na břeh. Nejdřív jsme ale já s  Radimem odhalili ostatním tajemstvím, a to že Šipka je krycí název, že to není ve významu „rychlý jako šipka“, ale  „jde pod vodu jako šipka“. Chvíli jsme byli všichni rádi, že se nikomu nic nestalo, že jsou lodě v pořádku, ale pak jsme začali vypočítávat, co komu uplavalo a nebylo toho málo. Největší ztrátou celé výpravy byla komiksová AKTA X, které jsme celou dobu poctivě namáčeli a zase sušili, ale hlídali. Nyní jmenovitě:

Kosťa: klobouk (7 let stár se silnou citovou vazbou a odznáčkem záchranáře);

Radim: hučka (tzv. multifunkční model, naposledy viděn jako ponorkář), 3 posmrkané kapesníky, triko „Pouštní bouře“ (dar od sestry a švagra, nejmilejší), navíc se Radim napil        *a následně z toho měl pořádný průjem

KAPLANŮV SEZNAM: slipy zůstaly všechny;        *když jsme u těch slipů: každé ráno, při balení stále mokrých věcí ze šňury, se našel někdo, kdo Šárce nutil Radovanovy růžovo bílé slipy…                uplavalo: pláštěnka (igelitová, průhledná), mikina (od maminky k vánocům), bunda, maminčin ručník, tričko

ŠÁRKA: tričko (od tatínka, s čínskými nápisy), oblíbený šátek; při zlomení lodě hluboká           ztráta prasátkového ručníku z 1. třídy

LUCKA: ručník, tričko, kšiltovka (reklamní, od brášky, coca-colová)

REMORKÉŘI: bez ztrát

A nyní pohled Kosti. Navážu na to, jak jsem projel druhý přírodní jez. Z prvního jsme hned najeli na druhý je, který šárka komentovala asi takhle: „Kosťo, to prdele, šutry před nám!!“          *Tak to jsem teda neřekla. Kosťa tvrdí, že to sice není pravda, že jsem řekla něco daleko horšího, ale já jsem nanejvýš řeka: „Kosťo, kruci, (nebo kurňa)…“ Dosvědčila to i Lucka, že tak hrozně nemluvím.       **To jste ale nezažili Šárku v afektu…     *Taky jste nazažili Kosťu na lodi. Je z toho chrápání úplně HLUCHÝ.      **Tak za prvé ~ každého varuji, že chrápu      Za druhé ~ každému dám náskok 90 sekund! Tak co by chtěli více, zvláště, když stan je můj, ale kolegiálně (tak mě VŠB naučila) jsem spal s kluky ve stanu Tomášově.        Já jen kontroval tím: „Do prdele Šárko, jedu přímo, nemohu jet proti proudu!!“ no prostě, projeli jsme to very well, ale až po 50 metrech jsme zjistili – ostatní vodáci nám napověděli – že „někdo“ (Hlavačkovi) se udělali; Radim na nás sice volal, že za námi jede jeho multifční klobouk, ale než jsem na to mohl reagovat, tak byl tak daleko, že vylovení reagovalo na pocity potopení lodi.  Přes amatérské protesty Šárky, abychom vzali do vleku Hlavačkovic loďku, jsem ji „seřval“ a ukotvil ji (Šárku) v „závětří“ a vrhl se obětavě po lodi.         *plavba v „šustivé“ červené pláštěnce.         Loď jela s proudem a já ji dostihl asi tak 100 metrů před stromem, který naskýtal skvělou příležitost k ukotvení lodi. Skončilo to tak, že jsem loď (aby se nepolámala…) držel za příď a nohama najel na onen strom. Minout ho ocemtimetu, tak hovořím fistulí a pěkně vysoko. Naštěstí jsem loď umístil do vrby a po stromě – za dramatických okolností – jsem přelezl na břeh. Musel jsem přitom vylézti na strom z části pod vodou a jelikož se do mé pláštěnky – (do které) se opřel vítu – musel zbavil roztrhnutím pláštěnky à-la Tarzan a tak se 50 korun proměnilo ve vodní verange … Loď jsem tam udržel až  *(?)  než Tom, Péťa, a oba Ráďové přeplavali a pomohli mi převrátil loť  *(?)  a dotáhnout ji ke břehu k Šárcu. Potom jsme se po navazující Litávce vydali proti proudu k břehu, odkud to bylo k ČD velmi blízko. Tam nás čekala Lucka, a bylo tam velmi hronobití kvůli převlékání do suchého (za deště…) a kvůli všem těm potopením… Radši končím a nechám místo dalším…         *Zapisováno v hospodě „na Hrázi“. Prosím omluvte sníženou kvalitu záznamu, ale recordy ® se lámat musí…  

Sedím tu v hospodě! Dneska mám asi 6 pivo. Je mi už fajn, ale v několika větách bych se ještě rád obrátil na včerejší den. Přiznám se, že na včerejší závěrečný úsek jsem se moc, moc, moc těšil, ale co se včera přichodilo bylo hrozné. Nikomu bych to nepřál, ale doufám, že se to stane ještě mnoha lidem.  Jsem rád, že žijem a ještě radši, že máme všechny lodě i pádla. Mám žízeň, tak AHOJ.        *(T.K.Jabloné) **(?)

Sedím v hospodě, ve které bylo spousty známých lidí. A chci napsat o tom extempore co zažili Hlavačkovi. Po sjetí jezu v Berouně, který jsme sjeli s Péťou jako poslední za přítomnosti mnoha čumilů. Nabrali jsme spousty vody, ale vše bylo v pohodě. Jeli jsme dále a já uviděl nějaké kameny. Zabrali, ale marně. Najeli jsme na kameny, na kterých se udělali Hlavačkovi, o tom jsme, ale jestě nevěděli Nabrali jsme další vodu. V tu chvíli jsem spatřil Lucku někde ve křoví. Nevěděl jsem Þ Þ co se stalo, tak jsem zastavil u břehu, a zahlédl jsem v dáli Toma, který zápasil Þ Þ s lodí někde v dáli. Chtěl jsem mu pomoct ale dno v řece chyběho a propadl jsem se. Þ Þ A loupal po zemi. Vypadalo   *to   asi komicky, protože Lucka se smála. Péťa nakonec Þ Þ vystoupil z lodi a šel pomoct pomoct Tomovi a já jsem držel loď. Potom jsme Þ Þ doplavali k Šárce, která byla červená od smíchu, podržela nám loď a já se vrhl Þ Þ na pomoc Kosťovi a Radimovi s lodí, která byla uvízlá ve křoví. Chtěl jsem pomoc Þ Þ , ale marně proud byl velmi silný. Chytil jsem ze stroma a za velmi sprost Þ Þ ých slov jsme loď dostali ven a cílový místo. A to je konec.

*­Čte se na obojích    **¬ boží slovo    *stránkách

 

*tzv. PARAGRAFOVÉ INTERMEZZO

§1 Pozn. Raďa, Radim, Lucka, Šárka, Tom a Kosťa ~  Kdo první uzavře sňatek, ten platí 1 basu whisky. Kdo nemposlechne, nechť zemře za krutých křečích v žalůdku a podbříšku…

**Jedná se o dvacet kusů plných lahví.

*§1 dodatek . V případě, že dojde k uzavření sňatku mezi dvěma výše jmenovanými, platí basu (tj. 20 ks lahví) whisky, každý z nich.

Podpisy: Kosťa, Tomáš, Lucinka, Šárinka♥, Radimek Hlavačka, Radovánek, Mydlo, Šona, Kača, Petra, Tomáš, Sylva,Kolek!!, Renča, Markéta, Verča, Moravec,  Knott, Can‘t Re, Jitka, Janička, Verunka

  §2 Pokud se dostaneme do 5. ročníku Þ náběh na ing., půjdeme po trase 30 od kolejí k fakultě Ekf. a v každé hospodě viditelné z této trati dáme jedno pivo (každý). Klidně to můžeme jít i 4 dny.    *(i 5 dní).    **Není podmínkou dojití k fakultě Ekf      ***(Já to půjdu i měsíc)   ****¬Tom    *****Tož to Ti klidně věřím. Š.

Podpisy: Šárka M. *(i když se Ü bude jmenovat jinak i když bude těhotná pouze když bude riziko ohrožení dítěte),   Lucka Kolpi, Radim Hlavačka, Tomáš Kaplan, Radovan Keller, Kosťa Mazal který tvrdí, že Šárka má index jinde než v kabelce…  **prý v batohu…         Mýdlo, Moravec, Klimeška, Veronika, Petřulka K., Housenka (Šona), Tomáš Kasino, Jitka, Renča, Kolek, Verča, Kača, Sylva  ***(pivo nepije  bude pít vodku!!!) ****to není pravda 

  Konec § intermezza

 

¬ toto jsou Krušovice   *ten flek

*¯ Jste všichni (chlapi) hnusní. Sami se ožerou, že neví co píšou.

Radim - A kromě toho: Dnem 26. 7. 97 Šárka přebírá funkci abuzéra a opilce.    Psal Tom – Z Šárka se stává notor. (jsem po 7 pivech).  Psal Radek – To skoro každý. Zbytek psal Hlavačka – Tohle se stalo v malé simpl hospůdce. Šárka nás prý nenávidí    *po 437215-šesté…    ale nakonec tuto funkci ráda musela přijmout. Své jméjmenování oslavila jak jinak než půllitrem piva na ex.(Svůj smutek nyní utápí v krušovickém moku (Šárka – pozn. autou autor).  To psala Shara  - Jako kdyby háček neznal své zadáky Þ vždy valí klíny. Víc (myslím) netřeba dodávat.    Hlavačka – Tak to mohu tedy potvrdit, který zadák by neznal svého (ex) háčka.

 

Pokračování anabáze  (Kosťa)

Jelikož jsme potom lodě z Litavky vytáhli na břeh a poslali je vlakem do Jablonného nad Orlicí (s potížemi rovnajícími se naší inteligenci…) a barely jsme odsmýčilyi do Srbska. Ten kemp byl ukázkou nejhoršího snu, který kdokoliv 7 nás kdy mohl zažít. Pivní scouti a hromada psů, kteří nás obtěžovali celou noc… Večer jsme si alespoň do 10.30 sedli do hospody, kde jsme dorazili 111 pivo. Kromě ožralců, kteří nám skoro plivli na stan     *chrchlali teda hrozně…    jsme se vyspali very well. Šárka sice s Péťou kecali dost dllouho… Ráno v 7.00 se otvíralo bufé a už v 7.10 někteří návštěvníci byli zráli na záchytku. Proto, když jsme vstali v 9.30 a vydali jsme se s barely a krosmami do Berouna, což je 8 kilometrů     *Tomův nápad odsouhlasen všemi     a byl to pro nás utrpení. Naštěstí jsme narazili na vápencové skály, které jsme s Péťou zdolali až po vrchol.       *Byl to opravdu úžasný zážitek, plánuji tam horolezeckou výpravu…      S mýma kanadama to byl super výkon, zvvláště ta cesta dolů… Připoměl jsem si 2 semestry horolezectví s Brázdilem ve VŠB-TUO. Potom jsme došli s potízemi na ČD, kde v Restauraci jsme pojedli a vyslechli si přednášky od obsluhovačky ohledně šukání a opalování. Pokonce jsme byli osloveni „Prdelky moje“. Péťu jsme vyprovodili na ČD nádaží a vyrazili se sudy a barely na tábořiště u Berounky. To bylo skoro 2 kilometry. Od předraženého  tábořiště. *resp. ČD  Nakonec to bylo 5 kilometrů. Zkysli jsme v hospodě u Nábřeží, kde teď jsme měli hromadm piv, které nelze teď ani spočítat. Šárka už má alespoň 4. Pivo, čímž aspiruje na svůj rekord. Končim, protože jsem bit Šárkou a okolí jen mlčenlivě přikypuje je jímu řádění.. Máme 156 piv.

 

Celkově jsme tento den dali – celkově – 165 piv, což je nový rekord E110   *a Lucka&Šárka tam pokořily své recordy â        a nová hranice pro další akce. Večer v 10.30 jsme se z této opravdu velmi přátelské a útulné hospůdky (původně to bylo garáž…) vydali na předem vyhlédnuté „wild place“ u vody objevené scoutem Mazalem.       *od té doby ho posedl skautský humor…hrůza…   Bylo to „vydupané“ místo v rumištním poli u Berounky kousek od nekřešťansky drahého campu. Na tomto místě musím na sebe bonznout – tlačí mě k tomu autentický duch a smysl pro objektivnost – že při cestě z hospody (později jsem zjistil, že vlastně už po 7. pivu do 9. piva si toho moc nepamatuji…   *potom ale zase už vše…    ) jsem byl (podle Radi Hlavačky:) „rozkýváván uragánem v bezvětří a vibrován se sudem do všech stran.“ Na onom místě jsme trampsky roztáhli igelit, 4 karimatky a spacáky a rozdělili hlídky po třech hodinách. Bylo to poprvé, co jsme nocleh řešili formou – „spi a hlídkuj“ . První hlídku vzal Tom Kaplan s Luckou a svědomitě ji odkroutili. Teda, alespoň si to myslím, protože já hned usnul a strašně chrápal Hlídka kromě ostrahy musela i okopávat mé ubohé končetiny a ucpávat noc, protože je to prý jediná věc, která pomáhá… Obecně, všichni měli ráno nejvíce zážitků z toho, jak kdo „léčil“ mou uchrápanost během noci. Nejvíce by asi mohla vyprávět Šárka a Radim. Mazalovic   *Mizerovic   **Mazalovic     hlídka (není nad jednostranný kompromis ohledně příjmení…) proběhla rovněž trochu ospale a navíc jsme konzumovali vanilkový doutník vybraný Šárkou.   *UEAH…    **Sorry,ale já nemůže za to, že měli jen 1 druh vanilkových doutníků.      Pak jsem se mohl divit, že jsem ve 3.00 ráno lítal jak šílený a měl „řídký případ“, a že jsem – kvůli Hlavačkovic a Kaplanově potopení – místo mokrého a vyhozeného WC papíru musel použít list bodláku(!). O půl páté, kdy Šárka s neskrývanou potěchou budila Raďu a Radima – její halasný škodolibý smích vzbudil i ostatní spolunocležníky, za což ji Radim  „vyklepal“ všechno teplo ze spacáku. Od 7.00 hodiny ranní jsme se začali probouzet a protahovat zmrzlé klouby (P.S.32. ~ Šárka je jeden velký kloub…). Bez snídaně, zato však plni dojmů a s chutí v ústech jako po výbuchu jsme se jali dojít na ČD. S tou spoustou sudů to nebylo zrovna nic snadného a myslím, že všichni jsme toho měli plné kecky… S obrovským hladem jsme v nádražní restauraci zblajzli den staré rohlíky a všichni (jaká to ostuda!) půllitrovku čepované limonády. Paní zaměstnankyně oné restaurace, která nás včera častovala nejintimnějšími výrazy, a která nám tvdila – na mou odpověď, že jsme poněkud „OŠOUPÁNI“ – že nemáme furt jen „ŠOUSTAT“ ve stanech, ale jít se i trochu opálit, aby „MAMINY Z VÁS MĚLY RADOST“ ~ tak přesně tahle paní – jelikož byla střízlivá, tak nás nepoznala.O úmornosti cestování vlakem, zvláště za dob „tisíce a jedné výluky“ netřeba nikterak zdlouhavě hovořit. Prostě jsme se pomalu rozpadávali, až v Ostravě jsme „Defragmentovali“ docela. Proklínal jsem chvíli, kdy jsem si říkal, že dva barely jsou O. K. Nebyly. A to teda pořádně. No a tak vlastně skončila ona slavná Berounka ´97.

Všichni jsme plni zážitků – pozitivních, i negativních – pokousáni od čehokoliv, spáleni, podřeni, nachcípáni, {naštvaní},  *alternativní stav těla… ale přesto vše šťastni, že i tato akce potvrdila dobré jméno akcí organizovaných E110. {Zde se určitě Radim a Péťa  ohradí, ale aťsi…}. Ani se mi nechce sumírovat to vše, co na předchozích 23! stranách bylo podrobně rozepsáno. Všichni určitě budou mít spoustu „UPŘESNĚNÍ“ a proto zvolávám „Do psaní psa!“. Věřím, že až za rok pojedeme, nejspíš Otavu, nebo až v 5. Ročníku levou zadní sjedeme Vydru, tak že budeme pořád čerpat ze zkušeností nabraných právě zde. Jelikož však háčci nedostali výprask pádlem, tak jim nelze udělit titul „vodák abonent“, ale rád bych pochválil jejich „všemocnou snahu o mírumilovný proces nastolení klidu a demokracie na všech lodích!“. Jen tak dále a hloub! Nezbývá než zvolat vodácké AHOJ ~ a jestli neslyšíš ten rozdíl, tak ve finále je to jenom AHOJ.                                                           

  Ķosťa.

  V kupé (na cestě domů z Prahy) jsme se dobře „hádali“ o to, kdo bude mít tu čest „představit“ doma zbylou láhev Starorežné z Prostějova. Vyhrála jsem já, protože si všichni mysleli, že já s tím budu mít nejméně problémů.     *Omyl, souviselo to s fcí abuzéra E110…      Tak dobře, ale v září se s ní znovu setkáte.         **Je mi líto, ale s tou flaškou se už nigdy nesetkáte. Padla 4. 8. ´97 mezi 20-22 hodinou.  Díky Miki (nebo Mizi – pozn. přepisovatele – nemůžu to přečíst)

 

TÝ BRĎO. Je po prváku a půlka kroniky je v čudu. (A to prázdniny ještě nekončí).     P.S. Začíná být trochu „jetá“.

                                                   Šárka.

 

Největší hlášky výpravy:

„Zuzanko, ty svině prašivá, vrať se do krabičky!“  (Srbsko, opilý majitel prašivého psa, 6.00 hod ráno)

„Hubte trempy, serou v lese“ + „Ja, schmeckt gut“    (název jedné stěny (skalní) u Berouna)  

Appendix No.1:

Dvanáctero úspěšných rad háčkům, jak přežít vodu a dobře sloužit zadákům

 I.                 Háček je od narození podčlověk, což lze napravit jen velmi složitou a
             zdlouhavou procedurou – přeměnou v muže – přičemž originál je
             neokopirovatelný

II.              Háčkovy stížnosti, přání – a nedej bože požadavky – jsou už předem zavrhnuty a považovány za irelevantní nemístné obtěžování zadáků

III.   Háček otvírá ústa jen tehdy, chce-li po něm zadák aby zazpíval; aby se najedl – zbylo-li mu co k snědku (a zde má ještě povinnost vytvářet prozíravě rezervy jídla na horší časy…); aby hlásil překážky v toku a aby objednával pivo

IV.           Háček chodí vždy deset kroků za zadákem

V.     Jediná výjímka z předchozího bodu nastává tehdy, hrozí-li zadákovi vpředu nebezpečí

VI.    Háček vždy intuitivně ví nač má zadák chuť a má po ruce připraven zadáků objekt zájmu. Pokud možno ještě dříve než si na to zadák vzpomene, čímž šetří zadákovy přepracované mozkové závity.

VII. Háček drží hlídku od doby zadákova ulehnutí ke spánku až do chvíle jeho probuzení.

VIII. Háček má vždy přehled o tom, kde mají nejlepší a nejlevnější pivo a zajišťuje jeho trvalý přísun přímo zadákovi tzv. „to the hand and certain open“

IX.  Zadáci si mohou podle aktuální potřeby háčky vyměňovat, vyobcovat z kolektivu, zastavit či jinak s nimi kšeftovat aniž by se háčem jakkoli proti tomu mohl ohradit

X.   Háček je ten, kdo je tvůrcem tepla v tlupě, resp. v páru. Zbytečně neubírá teplo zadákovi přičemž se snaží spíše zadáka všemožně zahřívat

XI.   Jakékoliv zadákovo nepohodlí je zapřičiněno háčkovou nepředvídavostí a neschopností. Jediná možnost odčinění je dvanáctihodinová non-stop masáž

XII.  Všechna tato pravidla jsou nadřazena ústavě a tudíž pro háčka plně závazná; to však neomezuje – z Neptunovy vůle – Radu zadáků, aby vydala prováděcí vyhlášky, dodatky a ostatní podobné akty jejich zlovůle během expedice

XIII.   Zadákovo chrápáni se pro háčka slavičím zpěvem a není předmětem háčkova posměchu za zády zadáka.      *Tohle už je dodatek nejmenovaného Chrapouna

 

Zpět na vrch stránky

Copyright 2000 - 2007 Kosťa Mazal
Optimalizováno pro dioptrie 2,75 na každém oku.
Předpokládaný souhlas s uvedenými údaji je samozřejmostí. V případě výhrad vůči čemukoliv použijte návštěvní knihu s poznámkou.