Stydět se nemusíme

Silvestr v Mnichově aneb déja vu

29. 12. 1999 – 1. 1. 2000

Občas, když takhle píšu kroniku si říkám, proč všechno musím dělat sám. Místo toho, abych se třeba učil statistiku, tak tady čmárám nesmysly, které stejně skoro nikoho nečte. A to mám přitom psaný projev ještě lepší než ústní. No a teď už o tom jak NH banda slavila Silvestra v Mnichově.

Středa: Přijela valná část osazenstva: Majordomus – Šrajerka, Major Zeman – David, Majořice Iveta, budoucí členka kursu asertivity Hanka, uničovští disharmonici Martin s Vášou, špatně se oblékající Suša s očima jak zakalené studánky, Máňa s novou bundou a starým účesem a hlavně opaváci, kteří nevstoupili 2x do téže řeky a s pocitem deja vu našli místo zaslíbené, mlékem a strdím oplývající. Jinak tam také byli dva Šrajerčini kamarádi, kteří se jen tak náhodou stavili po 4 letech a obnovili staré přátelství. Ze středečního večera si ale jinak skoro nic nepamatuju. Ožral jsem se jako kára. Není divu, kombinace slivovice, fernet, víno, pivo, slivovice ta dá opravdu zabrat. Kitkat dokonce vytuhnul ostudně na stole. Já sice nevytuhnul, ale zato jsem měl zase o jednu přezdívku víc – nějaká ženská v hospodě mně viděla a řekla, že jsem patolog. Celkově však dojem z tohoto dne – fantazie.

Čtvrtek: Děsná nuda. Ještě, že jsme byli v noci bobovat, ale jinak se tento den aspoň pro mě nesl ve znamění únavy a léčení včerejší ožíračky a dnešní kocoviny. Kitkat musel tento den odjet, ale podvědomě se mu nechtělo, tak si schoval peněženku a tvrdil, že ji ztratil. Nicméně David mu ji našel a Kitkat nás už pak neobtěžoval svojí přítomností. Jo a přijel Kosťa, takže zbytek dopíše on. A kdyby snad ne, tak vězte, že pátek už byl zase úplně skvělý.

                                                                                               potud Sudej

No, hezké, ale zkusím to druhou – souhrnnou versí. A jako obvykle začnu zeširoka. Ehm. Jelikož se mi všichni moji milí rozutekli na celkem 3 různé Silvestry, tak jsem musel řešit tuto neobvyklou situaci tím, že od 27. do 30. jsem trávil Silvestra se „starou skupkou“ v Orlických horách v Čenkovicích a teprve 30. 12. jsem se dostal po peripetiích (nikdy nejezděte podle automapy, kde nejsou vrstevnice do Jeseníků, pakliže to tam neznáte a nemyslíte-li si, že přes Bělou pod Pradědem je to nejrychlejší cesta na Vrbno...) k národohospodářům do Mnichova. Společnost jsem zastihl ve zdecimovaném stavu s notnými rezidui alkoholu nejen v krvi, ale i na šatech a vlastně všude kolem. Nevím jaké bakchanálie se tam den předtím konaly, ale všichni se to snažili svést na nevinnou malou (nikoliv duchem) Šušu, s kterou jsou se jako s jediným (nepočítám-li Martina od Váši) novým členem rád seznámil. Hned mne Kitekat znásilnil jako osobního řidiče, čímž se mi k mým skoro 600 kilometrům od 27. 12. přidaly další (ve finále to bylo 760,- km ...). Z večera si toho moc nevzpomínám, tentokráte regulérně z únavy.

Nicméně 31. 12. jsme vstali poměrně brzy s o poznání více silami a po krátké „HUMANIZACI“ našich schránek jsme se rozhodli k výletu. A to bych tam nemohl být já, aby při cestě nebyli alespoň 3 turistické známky. A tak se šlo až do Ludvíkova, kde se Váša & Martin & Šraierka (hezká švédská trojka, což?) vrátili zpět a kvarteto statných – Já, Máňa, Sundej a jediná žena (alespoň to o sobě tvrdila) Šuša, pokračovalo autobusem do Karlovy Studánky, kde jsme se fotili u pramenu a Máňa profesionálně rozpoznal ve výpravě spoluobčanů SRN jedinou (kupodivu) průvodkyni, ale nakonec to vypadalo tak, že celá výprava stála za pí. průvodkyní a mohutně ji (zase kupodivu) německy radila jak a zda-li s bleskem či nikoliv. Já si tam koupil turistickou známku č. 3 a byl jsem v 5. nebi (do 7. nebe cesta dlouhá...).

Došli jsme na Hvězdu a místní zachovalý bus nás vyvezl na Ovčárnu, kde jsem si koupil známku č. 2 a postoupil do 6. nebe. To už jsem tušil, že extáze není daleko... Na Pradědu bylo úchvatně. Všichni tři jsme cukrblikovali kolem Šuši (vyhrál to nakonec Máňa, protože jsem ho nechal...), počasí jako v pohádce, mráz tak akorát a všude kolem spousta sněhu... Cesta na vrchol Pradědu, který se nakonec skryl do mlžného oparu, byla opravdu důstojným a stylovým oslavením posledního dne roku 1999. A v tu chvíli jsem dosáhl 7. nebe, protože na vrcholu jsem sehnal TZ č. 1 a toho dne to byla III. TZ!!! V restauraci jsme dali po polívce a pivku (alternativně čaj s Pradědem) a fičeli jsme dolů, aby nám neujel autobus o půl čtvrté (nebo páté?). Spěch nám ale nebránil v tom, aby si Máňa dělal šprťouchlata z navrátivších se lyžařů a nebo věc hodná obdivu – Sundej po nepatrné poznámce odhodil brýle do sněhu a bez rozmyslu se po hlavě vrhl do duny sněhu. Na jeho ofousení bylo tolik sněhu, že Šuša vykřikla spontánně „Hele, Yetti!“, což se Sundejovi líbilo, tak se vrhl ještě jednou do závěje, ale podruhé nesklidil tolik obdivu. Pak jsme váleli sudy a pro snímek všichni tři (chtěli jsme podmrazit Sundeje, uznávám) strčili – zase –  hlavu do sněhu. Připadalo nám to vše jako bezvadný nápad a radovali jsme se jako malí. Autobus jsme stihli tak tak, ale něco vám řeknu – byl to pro mne vrchol dne.

Večer přijel Fantomas čímž překvapil, ale bez fotek, čímž nepřekvapil. Doma zapomněl ještě bednu sektu, ale alespoň měl 2 litry pana Bechera... Toale nemusela Váša, která se odrovnala dvěma hořčičáky neředěného špiritusu a potom kousala Šušu do stehna... Tak nějak jsme se pomalu odrovnali a já už v 23.00 odpočítával půlnoc, ale hodní spolužáci mě usměrnili. Ale stejně o půlnoci už v údolí zněla hymna a my teprve (2 minuty po půlnoci) mohutně odpočítávali a prskali prskavkami...  Šampaňské jsem poněkud nepostřehl, ale prý bylo přítomno. Nicméně následovala šílená cesta k hospodě u Rybárny, kde měl být „celomnichovský sraz“ a kde byl akorát prd. Ani do hospody nás pustit nechtěli. Už na hranici zázraku bylo, že jsme se dostali v pořádku zpět na chatu, i když v rozmezí 2 hodin. No a jelikož vstupem do chaty mě udeřil teplý vzduch, který měl za následek uspání mé osoby. Jenom vím, že u nohou mi spal věrný Sundeius Phantomata Opavieusis a tudíž jsem byl klidný a věděl jsem, že ráno se neprobudím nepomalován...

1. 1. 2000 – Prý výjimečný den. Možná jo. Šiška mě nebolela, což v roce 1999 nebylo zvykem. Lidi pomalu zdrhali, aby nemuseli uklízet, ale jediného koho mi bylo líto byl Sundej, který měl vlakem cestovat s Fantomasem. Mohu jen konstatovat, že mé tušení se potvrdilo a Sydnej nemá čepici. Po peripetiích s kohoutem uzávěru vody (Major je machr)  jsme i my obtěžkáni 7 igelitkami sajrajtu vyrazili na cestu k domovu. A tádydádydá – to je vše, ale nebylo to tak suché jak by z popisu mohlo vyznívat... Věřte mi. A dělte klasicky pěti...

                                                                                                   Váš Kosťa

Copyright 2000 - 2007 Kosťa Mazal
Optimalizováno pro dioptrie 2,75 na každém oku.
Předpokládaný souhlas s uvedenými údaji je samozřejmostí. V případě výhrad vůči čemukoliv použijte návštěvní knihu s poznámkou.